Blog

Megapařba

Když jsem hledala správný výraz pro to, co se dělo od 10.9.-13.9. 2009, musela jsem si vypůjčit kořen tak často zmiňovaného slova Megakoncert. Ono totiž jinak ty tři dny ani popsat nejdou…..
Každý z nás, tedy těch, co maj Kabát pod kůží, se na letošní září těšil rok. Dlouhých téměř dvanáct měsíců očekávání toho, co všechny vždycky rozruší, toho, kvůli čeho se všem zvedá krevní tlak, toho, na co každý tak dlouho čekal, prostě Kabát naživo. Pokud nebudeme počítat účinkování kluků v červnu na Slovensku, bylo to 12.září jediné živé vystoupení Teplické pětky v České republice tento rok in natura.
Hodinky odtikávají poslední vteřiny, kotlem zní „My chceme Kabát. My chceme Kabát“, fanklubáci po sobě netrpělivě pokukují, zvedá se kouřová clona aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa STOP.
Vraťme se o dva dny zpět…

10. 9. 2009

Ráno se budím v 8 hodin, pobalím zbytek věcí a mířím na vlak směr Praha. Trvá mi to přes dvě hodiny, 3 přestupy, ale nakonec sedím v rychlíku jménem Mojmír, ve kterém se ke mně přidává Vlčanda a posléze i Mirek. Dlouhou chvíli si krátíme popíjením domácí slivovičky, mé i Vlčandy. V tom šíleném horku je to o hubu ale což. Ani jeden z nás k úhoně nepřišel, snad jen průvodčí, který mě chce kontrolovat na několikrát, a to jsme mu panáka ani nenabídli, zřejmě mu stačil ten odér….
Potom, co náš rychlík dosupěl do Prahy, jeli jsme vyzvednout Neea na Florenc a pak hromadně do kempu Džbán. Zde jsme postavili stany, vzali si nejdůležitější věci a jeli do centra, kde jsme měli sraz s Mončou. Po dvou hoďkách bloumání po Václaváku a neúspěšném shánění malé taštičky na koncert jsme to nakonec zabalili a jeli zpět do kempu. Tady se k nám připojila i Jířa a jako nejvhodnější místo ke konverzaci i konzumaci jsme si vybrali přilehlou hospodu, kde se k nám později připojila i Evita.
Řešily se věci možné i nemožné, ale hlavním tématem jak jinak byli Kabáti a koncert. Se zvedající se mírou alkoholu v krvi se zvedala i dobrá nálada, vtípky nebraly konce, těšení se gradovalo, ale slečna servírka se s námi nes*** a ve 23 hod. zkrátka zkasírovala dané osazenstvo a my si šli po svých. A to doslova, i když stěží. Přemluvili jsme i Monču, ať nejezdí domů a vyspí se s námi ve stanu, ať netrhá partu. Noo, nápad to byl dobrý, ale jaksi jsme nepočítali s omezenou kapacitou stanu. Trochu jsme se zmáčkli, ale nakonec jsme se vlezli, podělili jsme se i o spacáky a alespoň nám nebyla zima. Evitka si šla zdřímnout do pohodí chatky.

11. 9. 2009

Rána opilcova bývají těžká, což ovšem nebyl náš případ. V průběhu dne se začali sjíždět další členové, kteří přijeli na výzvu Vypijeme Džbán, a tak jsme konečně poznali i dosud nepoznané členy a pozdravili jsme i ty již profláknuté. Dopoledne a odpoledne se společnými silami ukuchtil skvělý buřtgulášek, za který všem skutečné díky, taktéž hlavním dodavatelům surovin. Každý příchozí dostal porci včetně chleba a všem očividně bodnul.
Výherci půlročky netrpělivě popoháněli rafičky hodin vpřed, aby nastala tolik očekávaná 17 hodina. Né, že by nám tento prodloužený víkend už tak neutíkal, ale doba do 17 hodiny se celkem vlekla, ale jak to bývá, čas běží stejnou rychlostí jako ve všední dny, a tak tedy i my se dočkali.
Všichni výherci půlročky, mladší i starší kategorie, se nachystali k odchodu i se svým doprovodem, vedením, fotografem i kameramanem a razili jsme na tramvajovou zastávku směr Vypich. Virtuoz nabral ještě proviant pro kluky, guláš ve dvou ešusech, celé balení chleba a šlo se. Klimoška to málem nestihl, protože si mírně znečistil svůj oděv buřtgulášem. Chudák kluk, ten má taky věčně smůlu…… a zřejmě neví, že guláš se jí a né vylévá po oděvu.
Po cestě jsme možná způsobili lehkou újmu spolucestujícím v tramvaji, ale hold, kdo nejde s náma jde proti nám, a tak měli smůlu, bylo nás hold víc….Všichni natěšeni z toho, co bude, oblečeni ve fanklubackém stejnokroji jsme vysedli na zastávce Vypich, prošli jsme přes obrovské pole před tribunama a trpělivě čekali. Mezitím se Monika s Milanem domlouvali skrze mobil na tom, kam máme jít a kudy nás vpustí dovnitř. Jako stádo jsme vešli dovnitř bočním vchodem pro VIP a nestačili jsme kulit oči. Backstage jsme procházeli s pusou dokořán, koukali na pódium zezadu, všechny ty kabely a obrovské přístroje, no upřímně, musela to být fuška to dát dohromady. Prošli jsme kolem Radka Havlíčka, který nám nijak nevěnoval pozornost, koukali na VIP a catteringové stany, obytné přívěsy a zkrátka vše, co klukům zpříjemňovalo život těch několik hodin před koncertem. Prošli jsme dopředu k přední straně pódia, někteří otestovali ještě nové a čisté ToiToi, dostali jsme velmi dobré školení, co vše se muselo udělat, než se taková akce naplánuje, koukali jsme na zvukovou zkoušku Milana, jednotlivých kytar i Hurvajzovo bicích a ve skrytu duše doufali, že se k nám kluci alespoň na chvíli připojí. Fotilo se, co se dalo a když jsme chtěli udělat hromadnou fotku všech výherců na ještě nezaplněném Vypichu před pódiem, úplnou náhodou Vlčanda odchytla Pepu, který zrovna procházel kolem a koukal, že ho nikdo netáhne před objektiv, zeptala se, jestli se k nám připojí a on velice ochotně souhlasil a vyblejsknul se s náma. Monču si mezitím vypůjčili pánové z časopisu Filtr a udělali s ní rozhovor do nového čísla.
Jelikož zvukovka byla mírně ve skluzu, nestihli jsme kluky na pódiu všechny, což mnohé z nás trochu mrzelo. Jaké bylo ale překvápko, když jsme viděli, jak k nám pochoduje špalíček osob celé kapely ze zákulisí. Kluci přišli mezi nás, ochotně se všem podepisovali, usmívali se, i když obavy na nich byly znát, odpovídali na otázky týkající se koncertu a vyfotili se s námi. Buřtgulášek i chleba byly odevzdány kapele, jejichž překvapení (nebo zděšení?) bylo nefalšované. Opět byly obličeje všech přítomných plné nadšení a radosti, a tak nás ta zkrácená zvukovka ani nemrzela. Co překvapilo nejednoho z nás byl fakt, že kluci, a nejen oni, ale i jejich některé polovičky, si nás přece jen pamatují a poznávají z minulých akcí.
Plní nových zážitků jsme odešli předpisově na výzvu z areálu, kvůli bezpečnostní kontrole, odjeli tramvajkou směr Džbán, kde nás čekal úkol ze všech největší a to, VYPIJEME DŽBÁN. Tento úkol byl splněn do detailu. Soukromé zásoby padly a i ten automat jsme vycucli celý a nejspíš i zavařili. Zde bych opět vyzdvihla sílu solidarity, kdy občanky osob starších 21 let byly sešoupány ve skeneru automatu, a taktéž členů i vedení, kteří v rámci zachování hudební kultury obětovali vlastní autobaterky…..
Všichni, kdo dorazili do Džbánu, se sešli kolem 3 stolů sražených u chatek, proběhla akce s názvem: „Představ se a přiznej se. na čem si závislý“ a hodovalo se a pilo a pilo a pilo……
Noc se pomalu blížila a probíraly se témata jako fanklub, kapela a to v kolik ráno vstát, abychom chytli první lajnu. Těšení se stoupalo úměrně s mírou pozdního času. Společnost se postupně rozpadávala, někteří odcházeli nocovat do chatek, někteří do stanů a jiní do aut.

12.9. 2009

Ráno tohoto dne bylo snad nejočekávanější ze všech. Někteří měli drobný problém vstát, jiní najít FK triko, ale dali jsme to dokupy a kolem čtvrt na 10 jsme odcházeli opět směr tramvajová zastávka. Již po cestě padaly tipy, kolik nás tam takhle brzy ráno bude a zda tam někdo i nocoval. Příchod na louku před areálem proběhl spořádaně. Došli jsme k železným turniketům u vstupného za 550,- a zabrali strategické místa zhruba v 6 lajnách. Čas trávený do 16 hod. odpolední se nám zdál celkem dlouhý, ale nakonec to uteklo poměrně rychle. V rámci solidarity jsme si vzájemně drželi místa, chodili si pro pivo, vodu, či jiné občerstvení, otestovali jsme ToiToi na druhé straně areálu, kecali a užívali si několikahodinovou zvukovku naživo. Každou pecku jsme zpívali i s Pepem a Milanem, vychutnávali jsme sluníčko, které nás taktéž poctilo svou návštěvou, (aby ne, když bylo objednáno několik měsíců dopředu) a čekali a čekali. Sem tam nás někdo vyblejsknul z novin nebo natočil kamerou pár okamžiků toho, jak to vypadá před Po čertech největším koncertě. Zhruba v půl 12 se začaly plnit stánky se suvenýry obrovskými zabalenými krabicemi a někteří netrpělivě obsadili stánky, aby vytáhli suvenýry z překvapených slečen, které je nabízely. Co si budem povídat, když jsme to viděli, komu by se chtělo čekat až do 13 hod. Bylo velmi těžké odolat a nekoupit všechno, ale víceméně každý z nás si nějaký ten suvenýr koupil.
Ti, jenž si nestihli koupit lístky na koncert v předprodeji, nebo doufali, že ten den na místě to budou mít levnější, se začali již od rána houfovat před stánkem O2, kde měl být zahájen ve 12 hod. prodej posledních volných lístků. Bylo mi jich celkem líto, protože kolem 12 hod. před otevřením, až do 16 hod. kdy se začalo pouštět do areálu, se řada jako had kroutila až na druhou stranu louky k pivním stanům. A že to byla velká louka!!! V 15 hod., když už byly vstupy zcela obsazeny a lidé postávali v chumlu kolem, přišla obrovská banda sekuriťáků, dav se zvedl ze svých míst a tlačil se v domnění, že by nás snad pánové mohli pustit dřív. To už bylo v pohotovosti obrovské množství policistů, záchranářů i hasičů pro všechny případy. My, coby správní fanoušci jsme netrpělivě snažili ukecávat pány z ochranky, aby nás pustili dřív, nebo minimálně, aby nás v řadě prohlédli, abychom měli volný vstup, jakmile se to spustí. V 16 hod. 4 min. to vypuklo! Naposled jsme se na sebe všichni podívali, popřáli si příjemně strávené následující 4 hodiny čekání a fantastický zážitek z koncertu a vyrazili jsme. Takové množství sprintujících osob bylo možno vidět pouze v televizi, když se běží nějaký maratón, popř. když hypermarkety lákají důchodce na minimální ceny zboží. Já jsem jako správný nesportovec v polovině cesty za svým místem na výsluní hledala svoje plíce na zemi a ještě málem chytila pochopa. Dané záchranné složky z nás měli obrovskou legraci, většina si nejspíš myslela, že jsme se zbláznili, když takhle sprintujeme na místa, kde budeme ještě 4 hodiny čekat, ale to nás neodradilo!!! Ti nejrychlejší z nás chytli místo u zábradlí pro nás pomalejší. Díky Virtuozi! Vzhledem k tomu, že každý má svého oblíbence a pravidlo jedna v první lajně zní, kdo své místo opustí, už se na něj ve většině případů nevrátí, jsme se rozprostřeli podél celého zábradlí. Opět solidarita členů FK zapůsobila a během čekání jsme se podělili o zbytky potravin a vody, které jsme u sebe měli. Při čekání na 20 hodinu nám pustili na mega obrazovky přímý přenos Óčka, některá hudba se setkala s velice nevraživým přijetím, viz. Tokio hotel, nebo nějaké pofidérní blonďaté americké zpěvačky. Hodiny se pomalu blížily k té naší vymodlené dvacítce. Nohy nás už všechny ohromně bolely, ale to nadšení, ta atmosféra, ten adrenalin nám nějakou bolest velmi rychle vyhnal z hlavy a nohou….
Při reklamních vsuvkách na BaráG se při poslední větě Pepy: „A nezapomeňte na náš koncert 12. září na Vypichu.“ se ozývalo stále více z davu: „ SME TADY!!!“ Od půl 8 začala atmoška houstnout a skandování „MY CHCEME KABÁT!!!“ zněla ozvěnou až do 8, kdy se z mlžného oparu zjevil Pepa Vojtek s uvítacími slovy, zbytek kapely zaujal svá místa a začala ta nejočekávanější Megapařba ze všech. Pařilo se, v rámci možností omezeného prostoru, zpívalo se, nebo spíše řvalo a všichni si ty dvě hodiny perfektně užili. Bohužel, utekly jako voda. Škoda jen, že nezaznělo více starších pecek, zato z Corridy jich bylo snad 9. Myslím, že nemusím popisovat atmosféru koncertu, to si každý z nás ponese v srdci hodně dlouho….
Po skončení koncertu se více než 60 tisícový dav odebíral houfně na zastávky MHD. Vzájemně jsme se poztráceli a bohužel nesešli jsme se se všemi z fanklubu, kteří byli na koncertě na otočku. My, jenž jsme byli ubytováni ve Džbánu, jsme se během noci opět sešli na základně. Jelikož den byl dlouhý, únava padla na všechny, a tak druhý den se nám Džbán už nepodařilo vypít. Odešli jsme všichni spokojeně spát. Ráno jsme se odebírali všichni směr domov, někteří velmi časně, jiní později, sbalili jsme naše improvizované stanové městečko a odjeli jsme vychutnávat zážitky z předchozí noci do svých skutečných domovů.

Co s odstupem času říci?
Děkuju všem, kteří dojeli na Džbán. Strašně ráda jsem poznala i ostatní lidi z fanklubu a jsem si jistá, že i vy jste byli rádi, že jsme se sešli a konečně se viděli. Děkuji našim slovenským přátelům, že nás poctili návštěvou z takové dálky, i všem, kteří se sjeli z celé České republiky. Děkuji vedení, děkuji všem, kteří se účastnili vaření buřtguláše. Jelikož by bylo velmi náročné vypsat jmenovitě všechny, i když jsem se za pomocí Evitiny prezenční listiny snažila, doufám, že ve slově všichni se poznáte.

Teď už jen můžeme čekat na DVD z koncertu, abychom si připomněli ty dvě skvělé hodiny, na novou placku, kterou nám kluci časem naservírují a na šňůru, která snad bude co nejdřív následovat.

A abych nezapoměla, děkuji klukům z kapely, že nám tento skvělý zážitek dopřáli a snad si svoje narozeniny Mega užili.