Blog

Nouzov aneb můj nejlepší dárek k svátku

Bylo nebylo, jednoho krásného dne, hrnu si to takhle šalinó , když v tom se mi přihrne esemes . „v pondělí jedeš do studia“. Co jsem se to domáknul, negómal jsem, co robit samó radosťó . Jodovky mi málem vymázly . Jak se ale dá vyjádřit radost v šalině, kde jeden takřka filcuje druhého…nu což – dvěma slovy – špicové den .

Radost byla veliká, zároveň to ale byla starost. Takhle narychlo – najít spoje, zařídit si potřebné věci… Nakonec se ale vše zmáklo. A to i přes to, že se nakonec plánovaná návštěva přesunula z pondělí na neděli. Ale co… aspoň to čekání bylo kratší.

V neděli ráno jsem vstal něco kolem páté hodiny ranní, abych se vůbec dostal z domova do nějaké větší metropole, než kterým je moje obec. Ve Velkém Meziříčí jsem počkal asi hodinu na bus, kterým jsem se dopravil do Jihlavy, kde jsem byl nucen taktéž něco kolem hodiny čekat na další spoj. Aspoň jsem si vyzkoušel, jaké to je klimbat v hale. Společnost mi dělala skupinka rovnoměrně rozprostřených spících mužíků v teplém oblečení. Já jen tak podřimoval, oči pro jistotu stále na stopkách. Po nekonečně dlouhém čekání jsem se ale přece jen dočkal času odjezdu autobusu, který už mě dopravil až do Prahy. V Jihlavě započal svou cestu ještě jeden člen fanklubu, a to rovnou z vedení. Byl jím Dan, který, když jsem na něj vybafnul se slovy „Čau Dane!“, zpočátku tak trošku netušil, ale po jeho otázce „Jedeš do Prahy?“ následovanou mojí odpovědí „Jedu, dokonce tam, kam Ty.“ si uvědomil, o koho jde.

Cesta nám utekla, musím uznat, velice rychle. Vypíchnul bych tady jeden úsměvný okamžik.
Jistě znáte autobusy Student Agency, kdy v nich vždy obsluhuje jistá osoba, která se stará o pohodlí cestujících, roznáší noviny, občerstvení a podobně.

Slečna přináší hromadu novin s otázkou, zda taky nějaké nechceme.
Dan: „Určitě, mohla byste mi, prosím, dát ty, co máte vespod?“ (Myslel si, že se jedná o Mladou frontu,
jelikož ji všichni před námi obdrželi.)
Slečna mu s úsměvem podává noviny. Dan ale zjišťuje, že se jedná o noviny jiné.
Dan: „A prosím vás, Mladou Frontu už nemáte?“
Slečna:“Ne ne, tu už tady nemám, tak…“
Dan:“Aha…“
Slečna:“ Chcete Aha?“ a hned mu podává bulvární deník.
Dan: „Ne ne, to bylo „aha“ jako že nemáte MF…“¨
Nakonec mu ale slečna vyhověla a přinesla zepředu další výtisk.

Ani jsme se nenadáli a už mi na mobil přišla SMS informující o příjezdu Maleverci do Prahy. Nám zbývala ještě taková půlhodinka cesty, ale nakonec jsme také dorazili. Malouvercu jsem sice den předtím viděl na fotce, ale stejně jsem si nebyl jist, zda ji poznám. Obavy byly zbytečné. Ona poznala nás. Po seznámení jsme se vydali metrem směr stanice Dejvická. Velice nás udivila orientace Maleverci, která se ještě předešlý večer děsila, jak se asi vyzná v Praze. Dorazili jsme úspěšně na konečnou stanici, vypotáceli se z metra a teď kudy k hotelu Diplomat, kde jsme se měli setkat s Monikou. Malaverca samozřejmě hned věděla. Zdolali jsme pár zábradlí, někteří přelezli, „některým“ stačil jen větší krok a došli až k hotelu. Proč ale stát venku, vešli jsme až dovnitř. Hotel vypadal velice luxusně, a tak jsme raději dál ani nešli, zůstali jsme jen v takové „předsíni“, kde jsme si prohlídli program divadel a kin a čekali na Moniku. Pro divně se tvářící elegantně oděné poskoky jsme v případě nouze měli připravenou výmluvu, která zněla „Kamiony se zavazadly by nám měly dorazit do hodiny.“ Ta ale nakonec zůstala nevyužita. Po několika desítkách minut dorazila i Monika. Teď už jen nezbývalo nic jiného než čekat, kdy dorazí Evitino Vito a vezme nás do tolik obávaného místa – Unhoště – Nouzova. Ta měla dorazit asi za hodinu. Zašli jsme tedy prozatím do cukrárny. Pro nevěřící opakuji ještě jednou. Do cukrárny. Posedělo se, popilo se (čaj, káva…:-P)…a asi po hodině jsme se přesunuli ven vyhlížejíce netrpělivě stříbrné žihadlo. To se ale nakonec také objevilo, za volantem s new-rikitanem, jedním z novějších členů fanklubu, a zároveň náhradníkem v soutěži o studio.

Cesta proběhla v naprostém pořádku, dorazili jsme úspěšně až na místo. V restauraci u stolu už seděla Evča s Mácou, které tam Evita s new-rikitanem vyklopili, než sjeli pro nás do Prahy. Společnost jim dělal Tom Krulich, který léčil své hlasivky zlatavým mokem. A tak se různě diskutovalo, někteří si objednali jídlo, někteří jen něco k pití. Myslím, že byla celkem zbytečná otázka Tomáše, jestli se tedy chceme podívat do studia. Vyrazili jsme tedy do jeho útrob, tiše jako myši, protože tam zrovna Milan, Hurvajs a Tom, ale hlavně také Milan Cimfe, pracovali na chystaném DVD. Josef přítomen nebyl, prý měl chřipku. Po chvíli si kluci udělali pauzu a přišli za námi do „předsíně“ studia. Velice překvapivý byl přístup Hurvajse k práci, který nechtěl zbytečně meškat. Pořád by jen makal. Vše ale vysvětlil Milan, který na něj prásknul úsloví, kterého se Hurvajs drží. „Čím dřív bude hotovo, tím dřív se může jít do hospody.“ Chvíli tam s námi kluci pobyli, pak šli ale pokračovat, takže jsme se zase s Tomem odebrali zpátky do hospody. Jeho historky byly vskutku výtečné. Povídal nám třeba, jak se Milan ve tři hodiny ráno projížděl na jeho trajku po dvoře a vzbudil místní obyvatelku, které se to nelíbilo, což neměla dávat najevo, protože co přišlo pak, si za rámeček určitě nedá. Pak jsme se šli znovu podívat do studia, tentokrát všichni, i vedení, protože poprvé jsme tam šli jen sami výherci. Milan Cimfe byl tak ochotný, že nám pustil i kousek připravovaného DVD. Jedním slovem paráda. O tom už jste se ale mnozí měli možnost taktéž přesvědčit. Probralo se pár věcí s klukama, udělalo se společné foto, a šlo se sednout zpět do hospody, kam později přišli i kluci. Čas plynul jako voda, a tak jsme se ani nenadáli a museli jsme chtě nechtě odcestovat směr Praha, odkud nám s Danem jely busy zase zpátky do našich domovů. Malaverca s Monikou ještě zůstaly. Busy jsme stihli, a co se dělo potom, už ví jen přítomní. Domů jsem se vrátil kolem osmé hodiny.

Celou akci hodnotím velice pozitivně, hodnotím tento den jako můj nejlepší dárek k svátku, který mi kdy byl dán. Určitě jsem se rád podíval do místa, kde vzniká ohromná spousta kvalitních děl. Ostatně o dalším kvalitním díle se budeme moci sami zanedlouho přesvědčit. Taktéž jsem velice rád poznal novou členku fanklubu, Malouvercu, kde se opět potvrdilo pravidlo, že do fanklubu se hlásí jen suproví lidé. Díky všem, kteří mi umožnili takto suprově strávit jednu všední neděli takovým nevšedním zážitkem. A díky všem, kteří se zúčastnili, samozřejmě i samotným klukům za ochotu.

No Comments

Post a Comment