Blog

Rozhovor s Pankim

Nevím, jak dalece mají fanouškové Kabátů přehled o tom, kdo stojí v pozadí celé té mašinérie zvané Kabát. Jedním ze dvou manažerů je Ing. Petr Volek, kterému ale nikdo neřekne jinak než Panki. Sedíme v jedné pražské restauraci a pokusíme se zjistit, jak se kapela kabátího formátu vůbec manažeruje a co to všechno obnáší. Po počátečních nesnázích v podobě nefunkčního diktafonu, který se statečně, leč marně, pokoušel rozchodit i Panki, jsme začali naší klasikou:

Monika: Tak co je u tebe nového?
U mě? (přemýšlí) U mě už není léta nic nového, furt to samý. Já nevím, co byste chtěli vědět. Ve vztahu ke Kabátům vůbec nic, všechno při starým…

Monika: Tak třeba Tomáš říkal, že si koupil nové džíny…
Co si koupil? Džíny? Jo takhle… Aha. (dlouhé přemýšlení)

Monika: Takže spotřební zboží vynecháme?
Jasně, spotřební zboží vynecháváme…

Jak jsi vůbec přišel ke tvé přezdívce Panki?
Hele, to je už aspoň… to nějak začínalo s muzikou. Mám pocit, že když jsem jezdil se Žentourem, tak to tam někdo vymyslel, takhle tam na mě volali… To je nějakej osmdesátej druhej rok.

Evita: Až takhle dlouho?

…. Možná osmdesátej čtvrtej..

Monika: Pod tímhle tvým jménem tě zná strašná spousta lidí.

Ano. Fakt to už přesně nevím, ale je to strašně dlouho.

Monika: Proto nás to zajímalo. Ale teď jedna otázka, kterou bys určitě nečekal. Jak jsi přišel ke Kabátům nebo oni k tobě?
Hele, to je prostě … strašně dávno, to je asi deset let. Ke Kabátům jsme přišli tak, že jsme dělali Lucii kdysi a říkali jsme si, že ten Kabát v podstatě jakoby by na to moh´ mít. My jsme se neznali, že jo. Nějak se nám doneslo, že chtěj změnit agenturu, tak jsme jim to prostě nabídli. Ze všech nabídek, který kluci měli, si Milan z nějakého důvodu vybral nás.

Monika: Takže Kabáti si vybrali vás
Hm. Tak samozřejmě, ono by to jinak ani nešlo. Oni si vybírají, když jim někdo něco nabízí. My jsme jim prostě tuhletu možnost nabídli. Ukázali jsme jim, že Lucie byla tenkrát hodně nahoře. Tuhle možnost jsme jim nabídli tenkrát s doktorem Hubačem, což byl přímo manažer Lucie. Chtěli jsme udělat nějakou podobnou spolupráci. On by to menežoval, my jsme připravovali ty technické věci. On je právník, což je obrovská výhoda. A potom…to snad bylo přes Lucii Žďárskou, to byla taková holka, která se kolem nich tenkrát motala, starala se o ně u Sokola. (Sokol´s Power Voice, pozn. Monika). Ani nevím, jestli pro něj pracovala, nebo ne, ale to jedno. Prostě my se znali, tak se nám to nějak doneslo, odkud už nevím, takže jsme se přihlásili. Nechcete to dělat s námi? Dvakrát jsme se sešli, seděli jsme spolu a kluci řekli jo…

Monika: Od té doby se tedy odvíjí ta spolupráce.
(potěšeně) Hm.

Monika: Mezi kapelou a managementem vlastně musí fungovat ta spolupráce, musí tam být spojení, řekněme fluidum…

Musí tam být fluidum, no.

Monika: U vás to zřejmě naskočilo perfektně. Jak s klukama vycházíš? Jsi spíše manažer nebo spíš kamarád?

Hele, ono manažer…. on si každý pod tím představuje, že manažer je nějakej, kdo tam stojí s bičem a říká hrajte tady a hrajte tady. Takhle to tady nefunguje. My jsme na tom tak, že navrhneme nějaké možnosti a pak o tom diskutujeme, jestli takhle nebo takhle. Vždycky jsou nějaký varianty jak postupovat dál a vždycky to je nějakej kompromis těch sedmi lidí, kteří tam jsou, no…

Monika: Mně teď napadlo…Lunetic…Nemá to vůbec žádnou souvislost s vámi, ale spíš s tím manažerstvím. Vlastně to byl chlap, který je zřejmě dal dohromady, vybral si je, vytipoval si je, (Panki přitakává), je tam určitě úplně jiná ta forma spolupráce než mezi vámi.

Tam je to jinak, no.

Monika: Ta vaše je určitě lepší…
Protože my jsme – nebudu říkat kamarádi – jsme víceméně na stejný lodi. Podle toho to taky tak vypadá, viď. My se nescházíme tak, jako že teď je schůze a řeknu vám, co budete dělat (smích). Ale hlasuje se taky, to samozřejmě taky probíhá… Budeme tam hrát nebo ne? Já bych hrál …Já ne… Takže se to musí nějak vyřešit, Ale vždycky ta většina tam je …

Monika: Tys jim vlastně letos před fesťákama rozseknul, který starý písničky se budou hrát a který ne.
Já že jsem to rozsek? (přemýšlí) Tam šlo o dvě písničky – Centrifuga nebo Cirkusovej stan…Vím, že jsme se o tom bavili, (smích), ale jestli jsem to rozsek přímo já, to fakt nevím… Samozřejmě, ptali se…Ten playlist, když se dělá na té zkušebně, tak přece jenom funguje jinak než na tom jevišti. Playlist se potom po prvním koncertě ještě upravuje. Některý věci na tom stadionu zkrátka nefungujou, tak jako fungujou na zkušebně. Tam byla nějaká pecka, která se musela vyhodit, myslím hned zkraje. Víš co, kluci hrajou dokola pořád to samý, protože na tom koncertě se hraje asi třicet písniček a my chceme, aby tam bylo třicet hitů. Kluky už to pak nebavilo, takže si říkali, že by ten koncert mohl vypadat jinak, že vytáhnou nějaký starý pecky, který se dlouho nehrály…

Monika: Třeba Václav je na plech…
Třeba Václav je na plech. Jenže ono to prostě nefunguje…

Evita: (rozhořčeně) Jak to nefunguje?

Nefunguje to tak, že ty lidi to masově neznaj. Lidi si radši poslechnou třeba Láďu, protože Láďu znaj. Nefunguje věc, kterou na těch koncertech třeba deset let nehráli….(Evita: přízeň publika?), přízeň publika, no. Oni to vlastně slyšet nechtěj, oni chtěj slyšet to, co znaj. Byly tam asi dvě takovéhle písničky u kterých se ukázalo se, že ty lidi na to vůbec nereagujou protože prostě nevědi…

Evita: Toť otázka. A teď jak se do toho položit, jestli hrát pro většinu lidí jenom známý věci i když vás to nebude bavit, nebo dát i starý, víš jak to myslím, nebo jak teda…

Hele, když půjdu na Led Zeppelin třeba někdy, jestli ještě budou, a nezahrajou mi Stairway to Heaven, tak budu samozřejmě nasranej, že jo. Když půjdu na Rolling Stones a nezahrajou mi Satisfaction, tak taky. Zkrátka jsou věci, který by se hrát měly, i když to kapelu tolik nebaví …prostě když to kapela hraje 12x za sebou a 60x na zkušebně, tak je to nebaví, ale lidi jdou na ten koncert jednou nebo dvakrát,… kromě takovejch magorů, jako jste vy…

Monika: (smích) Tak to bylo mimo záznam…

(smích).. jo to bylo mimo záznam.. (smích). Ne, protože zase očekávám, že tam někdo (na internetu) bude psát: byl jsem na 12 koncertech, byl jsem na 12 festivalech (jsou takoví, co jezděj na všechno) a bavilo mě to … Ale normální občan jde jednou, nebo když se mu to líbí, tak jede ještě někam do vedlejšího města, a chce to slyšet, protože to už zase rok nebo dva neuslyší …Myslím, že by se měly hrát ty věci, který jsou oblíbený.

Evita: I když je skupina lidí, který tvrdě chtěj starý věci? Spousta hlasů je pro hrát ty kluby…

V těch klubech se dají hrát ty starý pecky, ale na velkém koncertě nemůžeš zaujmout patnáct tisíc lidí starou peckou, kterou oni prostě neznaj. Ať chceme nebo ne, tahle generace nezná už tolik ty starý desky. Ale i ta nová struktura lidí, co na ty koncerty teď chodí, tak třeba ještě před čtyřmi nebo pěti lety vůbec nevěděli, co to vůbec Kabát je. A ta muzika byla předtím trochu jiná. Oni znaj třeba od Dole v dole dvě desky a chtěj ty věci z toho. Pak jsou to ty notoricky známý věci jako Žízeň, Porcelánový prasata, Moderní děvče, který znaj všichni. Jak jste viděli, „Václav je na plech“ se prostě nechyt.

Monika: Je tedy rozdíl, dělat věci pro klub a pro třicet tisíc lidí…

No jasně.

Monika: Takže co ty jako jeden z manažerů máš konkrétně všechno na starosti? Počínaje návrhem, konče realizací…

Ne jenom já, jo… Jsme na to dva. Konkrétně já? Tam to není rozdělený, že já dělám to a ty děláš to. Jak se to sejde, nebo kdo jakej má nápad, podle toho se to dělá. Obecně…Na starosti, no… (přemýšlí). Je to vlastně od desky, kdy v tom studiu s tím Radkem jsme. Ne tak dlouho a často jako kapela. Já tam třeba jezdím třeba čtrnáct dní každý den, když se deska točí nebo míchá. Ten pohled zvenku je důležitý. Kluci, když tam dělaj třeba jednu písničku celý týden, tak už nevědí, co je dobře a co je špatně. Je potřeba, aby to slyšel někdo, komu kluci věřej. A ne jenom my, ale i kamarádi z jejich party z Teplic, který řeknou dobře – špatně, líbí – nelíbí A to se bere v potaz. Když tam přijede čerstvej člověk jako Radek, kterej tam třeba nějakou dobu nebyl, přijede si poslechnout ten výsledek … Hele, to jsou to jemný nuance Třeba Burlaci se míchaly asi deset dní, než se vzala ta původní verze. Ty další verze potom… už to nemělo ten atak… Už to bylo moc vyčištěný. To je třeba právě ten případ, kdy jsme tam s Radkem přijeli a řekli Ty vole, před čtyřmi dny to fakt bylo lepší. Teď to nehrne…

Evita: Myslíš, že někdo z běžných posluchačů by poznal ten rozdíl? Normální člověk?

To já nevím.

Je to tak znatelný? Víš, jak to myslím…

Ale to není plánovitě dělaný, jestli se to bude líbit těm lidem. Nevím, jestli by to někdo poznal, ale my to poznáme.

Evita: Takže se to piluje a piluje a pak to jde ven…

To není o tom, jestli se piluje, až je to vypilovaný. Někdy ten nedopilovaný model je lepší, jako byli třeba Burlaci… Je z toho lepší pocit. Jestli to někdo pozná? Když není srovnání, tak se to poznat nedá. Třeba Malá dáma byla taky v několika verzích. Neznatelně moc od sebe…. Mně osobně se líbila ta první verze víc než potom ty další. Opět, je to neznatelný, je to o pocitech….. Takže to je k desce. Pak někdo musí zařídit obal, focení, promo a další věci. Dát to do televize, do rádia, atd. Kluci prostě hrajou a někdo musí zařídit ty ostatní věci. A pak je koncert. Musí se vymyslet a zajistit místa, plakáty, veškerý promo, rádia, všechno, co s tím souvisí. Je to návrh – kapela řekne líbí – nelíbí…

Monika: Kdo třeba rozhodně o tom, kde se bude hrát? Zavolá třeba ředitel nějaký velký fabriky Pojdte nám hrát na raut. Kdo tohle rozhoduje, komu se vůbec dovolá?

Dovolá se třeba mě nebo Radkovi. To se musí rozdělit na věci, který jsou úplný nesmysl – to rovnou říkáme: Nezlobte se, nejde to. Pak jsou věci který jsou z nějakého důvodu zajímavý, teď nemyslím jenom finančně. Víš dobře, že na rautech se nikdy nehrálo, zatím taková akce ještě neproběhla. Ale že neproběhne, to nikdo nemůže zaručit. Klukům se prostě blbě hraje, když jim u toho někdo žere. Jsou firemní akce, kde nám nabíze:j Hele, nebude to žranice, je to koncert pro naše zaměstnance. Tam neříkám rovnou, že to nejde. Zavolám klukům a domluvíme se. Nic proti tomu, jestli jsou tam zaměstnanci továrny nebo lidi z ulice… Je to jedno…Je blbý, když je to ten klasický večírek, u kterého se žere. Ale jak říkám, ještě se to nestalo.

Monika: Teď je třeba móda zvát na narozeninový party a podobně zpěváky…

Ve světě úplně běžná věc. Chceš tam Jenifer Lopez? Zaplať x milionů a ona ti přijde na svatbu. Není to nic divného, ve světě jsou na to zvyklý. …

Evita: Tady by to asi spoustu lidí odradilo…

Já bych se těch lidí docela rád zeptal, jakou mají svoji cenu. Když jim někdo řekne: Já vám dám milion a choďte nahej hodinu po Václaváku, tak by mě zajímalo, kolik lidí to odmítne… (smích).

Monika: Jak vůbec probíhá typická komunikace mezi tebou a klukama? Bydlíš v Praze, kluci kolem Teplic.

(okamžitá reakce) Peklo…. (smích)

Monika: S kým tak nějak nejvíc komunikuješ..

S Milanem Špalkem… Občas jedeme do Teplic, nebo kluci jedou sem. Milan sem jezdí často. Jinak mám v telefonu skupinu Kabát a když odešlu textovku, tak to prostě dostanou všichni (smích). Tam je dobrý, že je to napsaný. Protože po telefonu všichni říkaj „Ty vole, já nic nevím…“ (smích). Ale ty zásadní věci, to znamená před deskou nebo šňůrou, tak se udělá schůzka, kde se ty věci řešej. Během roku, když už je po šňůře nebo po desce, tak už není tolik co řešit. Ne že by nebylo nic, ale dá se to řešit po telefonu.

Monika: Takže tobě už se povedlo dát dohromady všechny?

(hrdě) No… Do Prahy samozřejmě nejezděj všichni… Když ale jedeme do Teplic, tam se tam vždycky u někoho sejdeme všichni. Kluky taky zajímá, co se děje. Ale nescházíme se, jen kvůli práci. Je dobrý se jednou za čas vidět…

Monika: Přejdeme k jinému tématu. Na webech často lidé volají po e-shopu, to určitě víš…

Vím. ale tohle je dotaz na Radka. Tohle má on ve své kompetenci. Já k tomuhle nemůžu nic říct. To je Radka práce. Nicméně včera, když jsme stříhali klip, tak Milan už přijel s novým opaskem Kabát. Je to taková šišatá přezka s kladivama.

Monika: Můžeš nám představit agenturu Pink panther? A bez obav, tohle nebude placená reklama. Koho máte kromě Kabátů ještě na starosti?

Kromě Kabátů už nemáme nikoho na starosti, co se týče kapel. Ale děláme další věci: světla, techniku, jeviště. Radek má ještě další dvě firmy. Ale Kabát zabere nějaký čas a když jsme zkoušeli dělat další kapelu, nešlo to moc skloubit dohromady. Každá další kapela by měla pocit, že je jakoby druhá. I když je samozřejmě druhá (smích).

Evita: Které další kapely by eventuálně přišly v úvahu?

Já bych se v tom neryl…. Dělali jsme s Krucipüskem, Škworem …(zamyslí se) Když jsme začínali s Kabátama, tak jsem před tou první šňůrou nespal… Nešlo to. Kabát byl na tom tak, že když jsme volali pořadatelům v těch velkých městech, se kterejma jsme to chtěli dělat, tak se na to tvářili blbě…Nedalo se to prodat. Ta první šňůra – to bylo nakonec sedm koncertů horkotěžko udělanejch. Sponzoři do toho nechtěli jít…

Monika: O kterém se teď bavíme roce?

Devadesát devět. Nikdo do toho nechtěl jít. Bylo to strašně těžký a strašnej vopruz. Vždycky jsem si večer říkal: Ty vole, tohle nejde. Chlapcům prostě ráno zavolám: Serem na to, ať se vrátěj, odkud přišli, omlouvám se…Ale ráno to pak bylo zase dobrý… Dneska už nejsem ochoten tohle s nikým jiným absolvovat. Vím, co mě čeká. Takže s někým jiným to zkoušíme už vyšlapanejma cestama a on tomu, proč se to dělá zrovna takhle, málokdo rozumí.

Tady všichni interpreti, podle mě, směřujou k tomu vydat desku. To je pro ně cíl. Myslím, že deska ale není cíl. Je to jen jeden z prostředků, jak se dostat někam výš. Ale deska musí být v době, kdy má šanci se prodat, protože dneska se neprodává nic. Kdo nemá pět let objetou republiku a nechodí na něj minimálně tisíc lidí, kolik toho asi tak může prodat? Teď nepočítám Superstar nebo Evu a Vaška. To je na úplně jiném principu. Kapely prostě chtěj mít desku, protože veškerý informace, který mají, tak mají z internetu (svých webových stránek) a říkaj: Nám lidi pořád píšou, že chtěj desku. Jenže to tam píše padesát lidí pořád dokola. Pak vyjde deska a prodá se toho za tři tisíce. Pro to vydavatelství ten interpret v ten moment přestane být zajímavý a do další desky nedá peníze, nedá peníze na reklamu, Máš mizerný obal a už to jde z kopce. Pak musíš najít nějakého pitomce, kterej do toho dá obrovský množství peněz a počítá s tím, že se mu to nevrátí. Deska by měla bejt až v momentě, kdy tu kapelu už aspoň někdo zná. Je samozřejmě možný vydat si desku pro radost, ale nic od toho nečekat. Ten byznys je pekelnej a jakmile neprodáš desku, tak žádný velký vydavatelství nezajímáš. Ty malý vydavatelství jsou na tom zase finančně blbě…Ať chceš nebo nechceš, bez peněz desku nevydáš. Je rozdíl už v tom, jestli jsi ve studiu týden nebo čtyři měsíce. Záleží i na tom, mít pořádný peníze na buklet, aby to vypadalo. Obal má desku prodávat. Kluci (grafici) dneska uměj výtvory, který jsou krásný na pohled, ale v tom krámě to nemá ty pravidla, který ten obal má mít. Máš lidi, který si jdou do krámu koupit něco cíleně, pak máš lidi, který si nekoupěj nikdy nic a pak je ten střed, který přijde do krámu a říká si: Tak co já bych si koupil? A o ten střed jde. To je ve všech odvětvích, všude jsou lidi, kteří jsou nerozhodnutí a který je potřeba zlomit. Je to i tady v hospodě. Někdo se sem jde najíst, někdo do hospody nevleze. Někdo přijde jen na pivo a někdo mu řekne: Dej si i jídlo.

 

Monika: Máš nějaké zprávy, jak je to s prodejností Corridy?

Nemám od vydavatelství vůbec žádné zprávy, takže nevím. Základní edice bylo asi šedesát tisíc, ta byla s tou knížečkou.. Pak vyšla reedice a ta už je klasicky v plastový krabičce. Nevím, kolik bylo reedice, takže nevím, kolik se toho prodalo.

Monika: Tak a teď si trochu přihřejeme i vlastní polívčičku. Fanklub. Na to prostě dojít muselo. V srpnu jsme se vám zrovna do noty netrefili. Měli jste práci s dokončováním DVD…

To není o tom, že netrefili, sakra…. (smích)

Monika: Nebyla to úplně ideální situace, co si budeme povídat…Snad už jsme si u tebe ten první dojem trochu napravili.

To rozhodně! Je to super. Já nebyl nikdy proti fanklubu. Jen mě tenkrát překvapilo, že za mnou někdo, koho jsem v životě neviděl, přijde, a řekne mi, uděláme rozhovor, já jsem z fanklubu, a mám to domluvený se Špalkem…A při těch rozjetech festivalech.. Festival není jen o tom, že tam přijedeme! To se za a) staví od čtvrtka, a za b) jsou tam další pravidla, který ty pořadatele zkrátka neplněj … Protože Kabát má trochu jiný pravidla, který jsou odlišný od těch ostatních, Není to o penězích. Tak já uvedu příklad, aby teda lidi viděli…. Když hraje Kabát, tak na to jeviště nikdo nesmí. Všichni nám nadávaj, že jsme nafoukaný a tak dále… Ale to není o tom, že by kluci na tom jevišti nikoho nesnesli… (zarazí se) Můžu vůbec mluvit o takový kravině?

Evita s Monikou: No povídej! Nás to zajímá!

Pokud ta kapela má podat výkon, který se od ní očekává, tak kromě toho, že ty kluci musej být naprosto v klidu, tak se tam nesmí nic vysrat…A jestliže se něco vysere, tak se to musí rychle opravit. A když máš jeviště plný lidí a potřebuješ se někam dostat, tak ty kluci od techniky tam potom rozhrnujou lidi, aby se dostali kam potřebujou. Teď ty lidi tam choděj, šlapou na šňůry a tak dále. Tam je prostě nebezpečí v tom, že když se něco posere, tak že se to hned neopraví. Plus další věci – může tam někdo třeba vykopnout kabel…Třeba když za monitorovým zvukařem stojí halda lidí, tak jemu se fakt nedělá dobře. Podvědomě hlídá, kdo co tam dělá, místo toho, aby se věnoval kapele. V momentě, kdy se tam dostane jeden člověk na to jeviště, tak ten druhej bude říkat: Já tam chci taky. Na to jeviště prostě nikdo nesmí a od toho je tam ochranka. Není to žádná nafoukanost, ale jsou to jen podmínky k tomu, aby kapela odehrála na sto procent. Takových podmínek je tam prostě víc, Vyplývají ze zkušenosti, co se kdy stalo. Jestliže se někdy něco stane, tak příště už musíme udělat takový opatření, aby se to příště už nestalo. Je to z těhletěch důvodů. Ostatním kapelám to asi nevadí…. My chceme prostě, aby kapela měla co nejlepší podmínky pro to, aby ty lidi, kteří se ně koukaj, dostali to, co mají. Pořadatelé tomu moc nerozuměj. V podstatě tomu ani nechtějí rozumět, protože pro ně je tohle komplikace. A pro nás je to práce navíc, pořád někomu vysvětlovat, proč je to takhle, a proč to nemůže být jinak.

Evita: Proč je takovej problém s těmi pořadateli, aby všechno zajistili?

Když chceš po nich nějakej nadstandard, tak oni se tomu logicky bráněj. Neříkám, že je to všude špatně. Ale takovýhle situací jsou mraky. My třeba nechceme, aby když kapela sedí v zákulisí, tak aby na ně lidi koukali. Proto tam musí být vysoký plot. Když je tam třeba nízkej plot, tak na ty kluky všichni hulákaj Pojď se mi podepsat. Ale kluci potřebují mít před tím koncertem klid. Tam nemůžeš vlítnout rovnou. Třeba Pepa jezdí na poslední chvíli, protože má ještě to divadlo, a potřebuje si na hodinku odpočinout, na nic nemyslet…

Evita: Kdo z kluků je na tyhle věci nejnáročnější? Práskni to.

Nikdo není takový, aby říkal Já chci tohle a tohle…To není ani z jejich hlavy. Po předchozích zkušenostech chceme, aby měli klid. Musíš ohlídat ještě další věci, třeba stánky. Najednou se tam objeví třeba falešný trika Kabát… Musíš ohlídat, aby Hurvajz měl pivo v šatně …(smích).

Monika: Z tohohle důvodu se nedělají na festivalech autogramiády? Letos jsem zažila jen jednou, že měli kluci autogramiádu před koncertem…

Z těhle důvodů se to nedělá, přesně. Ale dělají se autogramiády na turné, které se dělají den dopředu.

Monika: Já třeba z pohledu fanouška mám osobně blbý informace o těch autogramiádách , nikde to nevyjde předem…

Autogramiádu neorganizujeme my. Většinou se to děje tak, že rádio, které je v tom městě partnerem koncertu, tzn. že vysílá spoty, pak jde na ten koncert, udělá s nimi rozhovor a většinou se to spojí s tím, že se v nějakém obchoďáku udělá autogramiáda. Po koncertě to nejde. Kluci jsou vyřízení, oni nemůžou jít přímo z jeviště se podepisovat, Jsou fakt vyřízení. Jdou si lehnout do šatny nebo do karavanu, tam se osprchujou, převlíknou se. To trvá třeba půl hodiny. Ale ty lidi nikdo nenechá půl hodiny na tom stadionu. Musí se začít balit a tak. V den koncertu to taky nejde. Kluci jedou třeba do rádia, ale musej udělat jako první zvukovku, když jsou tam ještě předkapely. Takže autogramiáda by musela být třeba od dvanácti. Ale to tam zase nikdo nepřijde, protože lidi jsou ve škole nebo v práci. A navíc autogramiáda je většinou jinde a lidi by se nedostali zase na ten koncert. Takže v den koncertu je to neřešitelný. Tak proto je den předem. Většinou to oznámí to regionální rádio, bývá to den předem většinou tak mezi druhou třetí hodinou…. Ale ty ses ptala na úplně něco jiného hlavně…

Monika: Jo, na fanklub…(smích)

Fanklub super! Vypadá to dobře, ale já si ještě počkám, až se to trochu víc rozroste. Teď to je v začátcích.

Monika: Prý bylo víc pokusů o fanklub…

Okolo devadesátého devátého roku tady něco bylo. To byl nějakej kluk, ale kluci říkali, že to je docela peklo. Od tý doby snad nic nebylo… Předtím jsem tam nebyl, takže nevím… Ale já si na toho kluka pamatuju, byl na pár koncertech… Ale nevíme, co vlastně dělal. Jestli to vůbec mělo nějaký smysl nevím, protože tam nebyly žádný podklady. Ani on nic neřekl, jak to funguje. A jak jsme s klukama začali, tak jsme si řekli, že všechno starý musí pryč. Kdyby kluci řekli, je to supr, chceme to, tak to zůstalo. Ale oni to takhle neřekli. Víš, jak to měli s imidží… Vesnická pivní zábava… a my to potřebovali někam posunout.

Evita: To se vám povedlo…

No, to se nám povedlo..

Evita: To je vidět. Jako jo, ale mě se líbí, že to tam pořád trochu té image zůstalo. Jde o to, aby to nevypadlo moc uměle. Tak kluci už taky nebudou dělat ptákoviny jako dřív…Ale je to dobře, lidi maj dojem, že je od nich z vesnice. Viděj se v tom.

Je to tam, jen je to líp zabalený. Ta muzika… už se to fakt posunulo … Už to není ta klasická vesnice…

Monika: Ale někdo po té image vesnice pořád volá. To je takový to „vyměkli“, „komerce“ a tak. Ale to je vývoj. Přece ti kluci asi už nebudou ve čtyřiceti dělat to, co dělali ve dvaceti. To ani nejde, všechno se posunuje dál…

Ale ty lidi to budou stejně psát dál. Tak Brutus se třeba neposunul, na tom je to postavený. Co ti lidi? Skousnou to, že jsme vyměkli? Ale to je vždycky kámen úrazu toho, jakoukoliv kapelu posunout někam dál. Někteří staří fanoušci to zkrátka prostě neskousnou. V týhle zemi to tak je. Ale ty nové fanoušky nezískáš, když budeš dělat pořád to samý dokola. Staří pomalu ubývají, protože ne všechny to baví a už mají jiné starosti a tak dále. Je potřeba získat nové lidi, a ty nezískáš, když nebudeš dělat věci jinak, nově. Tohle překousnout je strašně těžký, protože každý má strach, že přijde o ty fanoušky který má. To je logický. My to tak chtěli. My se s Milanem seznamovali rok, jezdili jsme do těch Teplic. Tam jsme si povídali o hovadinách, jak to kdo prostě vidíme, než si to vůbec sedlo. Abychom nedělali nic násilného: Bavili jsme se, jak to cítíme my, jak to cítí oni, aby se to nějak skloubilo dohromady, abychom nedělali nic, co jim nesedí. Trvalo to, než jsme si to – ne vyříkali- , ale než jsme seznámili s jejich názory. Ale ten strach přijít o fanoušky, ten jsme tam zažili, ale řekli jsme si, že zkusit se to musí.

Monika: Přijde mi úžasný, že vás vlastně poslouchá už druhá generace..

Jo? V podstatě jo. Jestli to není třetí už… (smích)

Panki, jak to vůbec všechno stíháš? Agentura, Kabáti, máš i svou hospodu…. Jak vypadá obyčejný všední den Pankiho?

Když zrovna není nic s Kabátama, tak jsem tady (v hospodě, pozn. Monika). A když je, tak dělám to, co je potřeba. V šest rozhodně nevstanu. Nemám žádný standard. Normální všední den nemám. Vstávám docela pozdě, kolem desátý. Včera třeba jsme byli stříhat klip s Milanem. Dneska jsem vstával v sedm, jeli jsme dělat on-line. Takže je pokaždé dělat.

Monika: Tak schválně, co se ti vybaví, když se řekne dovolená.

Teď jsem byl na dovolené letos po čtyřech letech s rodinku. Loni se jela šňůra, letos festivaly, ono to přes to léto moc nejde. Jezdit před tím je blbý … to nejde. Ta věc se chystá čtyři pět měsíců. Takže ono odjet si v květnu, když v červnu to začíná, to prostě nejde.Letos jsem byl konečně po…

Evita: Kde jste byli?

V září v Řecku. S těma dětma je to nejlepší u vody. Já jsem taky línej jak prase. Mě to taky nebaví ležet u vody, ale ta blízkost toho moře… Líběj se mi Řekové, jak to maj všechno na háku. Maňána, prostě. Vrátím se po 14 dnech a: Co tady blbnete? Moje poslední dovolená, byla, jak hrál Kabát naposledy v Chicagu na tom festivalu. Od tý doby jsem byl ještě jednou, ale tohle byla ale jiná dovolená. My jsme pak letěli s rodinku na Floridu, to byla normálně produkční dovolená. Tam jsme pořád museli něco řešit. Třeba letadlo z Chicaga s námi neodlítlo. Nějaká porucha. Seděli jsme na největším letišti na světě a co…Spát máš někde o tři tisíce kilometrů dál…A let je zrušeném. Canceled a tečka. Pak přiletíš na hotel a tam zjistíš, že hotel máš objednaný až od zítřka A co s dítětem v devět večer? Tam navíc průser – Kubánka na recepci, která neuměla anglicky. Ráno vylezu z hotelu a za okýnkem u auta pokuta, protože se tam nesmí nikde parkovat. A takhle to jelo. Pak jsme ještě jeli do Orlanda do těch zábavních parků a tam jedeš pět set kilometrů a není tam nic, jen palmy, palmy, palmy a po dvě stě kilometrech se to změní na borovice, borovice, borovice… No, produkční dovolená…

Monika: Je před Vánoci. O co si budeš psát Ježíškovi?

Nepsal jsem si o nic. Nebudu to přehánět (smích). Necháme Ježíška dětem.

Monika: Dáváš si nějaká předsevzetí do Nového roku?

(rozhodným hlasem) Zásadně ne!

Monika: Podle mě jsou celá předsevzetí do Nového roku taky blbost. Když chci něco změnit, udělám to hned, nemusím čekat, až odbude někde na věži půlnoc. Ale přece jenom, kdyby si chtěl něco změnit…

Já nevím. Já jsem v zásadě spokojenej. Kromě takovejch těch blbostí, třeba že přestanu kouřit. To jsou jen takový zvyky, dávat si předsevzetí. V zásadě bych neměnil nic.

Monika: Je tvoje slovo jako manažera hodně silný? Ve smyslu jestli to co řekneš tak jestli kapela musí udělat nebo jak moc tě kluci poslouchaj…Ptá se Mirek.

Ale to není o poslouchání. Silný je to v tom, že Milan umí poslouchat to, co lidi říkaj. Neříká na věci dopředu, že je to píčovina. Fakt o tom přemýšlí. Takže to není o síle slova, ale on ty názory bere hodně v potaz.

Monika: Takže ty a Milan jste ta dvojka, která má to hlavní slovo?

Tak bych to nebral, tak to není. To je i Radek a Milan… Co si budeme povídat, i když to není oficiálně, tak Milan je ten, kdo řekne Bude to tak a tak. Když řekne Tohle nechci, tak to prostě není. Další kluci, když řeknou, že se jim to nelíbí, tak se o tom diskutuje. Ale to rozhodující slovo má nakonec Milan. Protože on řekne Bude to tak nebo tak.

Přiznám se, že jsme si s Pankim povídali ještě o dalších věcech, třeba jestli se bude ještě navazovat na tradici Pink Panther festů (zatím neví), jak se dá dostat místo u takové firmy jako Pink Panther (mají plno), ale to už by všechno bylo strašně dlouhé. Panki je člověk, který nechce moc mluvit o sobě. Za vším je cítit jeho zájem o Kabát, připadlo nám, že je už s nimi srostlý. Každopádně na nás udělal dojem neobyčejně inteligentního člověka, schopného manažera, který ví, co chce. Takže nemějte o Kabáty strach, jsou určitě v dobrých rukou. Na závěr padla otázka, jestli Panki vlastně poslouchá Kabáty. A víte, že vlastně ani nevíme, co odpověděl? Každopádně to určitě nebyl poslední rozhovor s manažerem Kabátů Pankim.

Panki, děkujeme!!! Hlavně za to, že jsi nám odpustil náš amatérismus, ale děláme to pro fanklub a děláme to srdcem.

 

Evita a Monika