Blog

Ten, kdo pojmenoval Kabát

Pokud jsme všem členů kapely a managementu doposud pokládali při zahájení rozhovoru otázku „co je u tebe nového“, dnes je záhodno tento status změnit.
Protože od dob, kdy „Máca“ držel v rukou kytaru v partě -náctiletých kluků, uběhlo už hodně vody, zaznělo hodně písní, vypilo se mnoho piva různých značek (Gambrinus, Budvar i Chodovar) a odehrálo se mnoho příběhů. Jakkoliv vymezený čas by nám na ty události nejspíš nestačil.
I tak se připravte, že rozhovor bude dlouhý a místy vedený netradiční formou, neboť roli moderátorů budou často přebírat další současní členové kapely Ota Váňa, Tomáš Krulich a šéf nástrojovky Kabátu, Entý.
Ovšem hlavní roli v dnešním výletu vzpomínkami má ten, co pojmenoval Kabát. A režisérem nechť je mu sám čas.

Na kabátích webech se čas od času objeví hláška, jak asi vznikl název Kabát. Padají různé zasvěcené odpovědi, názory či domněnky. Vysvětlení jsou také různá. Od tabák pozpátku až po názor, že na blbější název zkrátka nepřišli. Tak dnes se konečně dozvíme, jak to s názvem nejpopulárnější rockové kapely u nás vlastně je.
K rozhovoru jsme si pozvali Martina Uhrika, alias Mácu, který měl jako první před lety název Kabát vyslovit. Očekáváme, že nás seznámí se svou verzí.

Je sobotní odpoledne a košťanská sokolovna se začíná plnit štamgasty. U stolu před jukeboxem zasedla nepočetná skupinka v čele s vytáhlým dlouhovlasým mužem s lennonkami.

A protože dojmy z nedávného po čertech velkého koncertu jsou jěště víc než živé, rozhovor mezi zúčastněnými se rychle stočí na zážitky a dojmy z Vypichu, kde teplická kapela Kabát oslavila dvacet let odehraných ve stejné sestavě.

 

Evita: Máco, máme zprávy, že jsi byl spatřen na koncertu na několika místech současně, jak je to možné, vysvětli nám to, prosím tě.
Máca: No jasně, ale vidělas mě taky v televizi? Kluci zkoušeli v Holešovicích na výstavišti a já jsem tam ve středu za nima byl a shodou okolností jsem se ocitl na televizní obrazovce s Otou a pak ještě s Pepou v nějakým rozhovoru …a ono se to pak nějak dostalo do zpráv.

Evita: Tak my jsme se tam taky chystali, ale tím, že jsme připravovali už v týdnu sraz fanoušků na Džbáně, s plánovanou návštěvou zvukovky, tak už jsme výstaviště nějak nestihli. Ale řekni nám něco k megakoncertu, ty, který pamatuješ desítky koncertů z dob minulých?
Máca: No na Vypichu to bylo něco úplně jinýho, to se nedá s ničím srovnat. Ale hlavně jsem byl vzadu, protože jsem měl backstage pass, takže tam jsem si to užíval za pódiem, před pódiem a mohl jsem lítat sem a tam, takže jsem nakouknul zezadu, jak to vypadá proti fanouškům a pak jsem si to užil jako fanoušek.

Evita: takže ty jsi měl úplně kompletní přehled o dění s pocity jak z pohledu kapely, tak diváků…
Máca: …no…úplně kompletní ano, ale zaplatil jsem za to takovou daň, že jsem si koncert užil úplně sám. Tím, že jsem šel dozadu, tak jsem se trhnul od všech lidí, co jsem s nima přijel, a pak už jsem neměl šanci se s nima potkat, takže jsem celý ty dvě hodin čuměl, tleskal a prožíval jsem si to sám, takže nakonec to bylo trošku jiný, ale vůbec to nebylo špatný. A zarazilo mě, že jsem tam poznal mraky lidí z Teplic, z Košťan, jenže v tom prvním sektoru bylo tak 20tisíc lidí a já už tam pak nikoho nepotkal, ale užil jsem si to a bylo to super.

Monika: lidi se dohadujou, jestli jsi byl jeden z číňanů na koncertě?
Máca: smích…ne ani bych nemoh bejt, já bych se rozklepal.Rozklepanej číňan …ne nebyl.

Evita: Vraťme se teď o pár desítek let zpátky a pojďme k věci, kvůli které jsme se tu dnes všichni sešli. Když teď vlastně slyšíš jméno Kabát skloňovat ve všech pádech, napadlo tě někdy, že jsi obohatil češtinu o nové názvy, třeba kabátníci, kabátoviny…?
Máca: Ne! Nikdy… (smích).

Evita: A nebo nedoufal jsi někdy, že kapela Kabát se dostane tak daleko (mám na mysli těch dvacet let) …a tak vysoko?
Máca: Ne, v roce 1983, prostě ne…

Evita: dobře, to byly fakt začátky…ale prosím tě, jak ty ses vlastně ke kapele dostal?
Máca: No znali jsme se jako kluci, založili jsme takovou partu, hráli jsme a takových kluků bylo, co někde mlátili do kytar, viď…těch bylo mraky…

Evita: jasně, ale zkus mi popsat tu dobu, kdy si tehdy ještě bezejmenná partička kluků hledala nejen název, ale i cestu mezi úskalími socialistické okresní kultury. Takže píše se rok 1983…
Máca: No tak třeba, Milan Špalek chodil na stejnou základku jak já, akorát o dva roky níž. A ty dva kluci, co tam už nejsou, Robert Stahl a Libor Šerl… to jsme byli taková parta z víc kluků, ale tady ty čtyři si řekli, že budou dělat něco kolem muziky…koupíme si něco a budem hrát. Tomáše jsem pak znal ze strojárny, chodil vedle do třídy a Oťas, to jsem nevěděl vůbec, kde ho vyhrabali a Hurvajze jsem znal z hospody , ten tam chodil od třinácti.

Evita: Tak to je těžkej pravěk Kabátu teda.
Máca: no to je puberta! Z toho období jsou pak ty fotky z tý školní zkušebny a z vlaku, kterým jsme tam jezdili.
Tenkrát Milan, já a dva lidi, který dneska taky jsou už někde jinde, jsme jezdili hrát do Ústí, do třídy instalatérskýho učňáku. Jeden čas jsme taky třeba zkoušeli u kámoše v obýváku a bavili jsme se o tom, že bychom se měli nějak jmenovat, že by to měl bejt českej název, protože s nějakým jiným bychom neprošli na přehrávkách, u komunistů by to byl problém..
Hele já bych se nerad rozcházel, aby Milan pak neřekl něco jinýho…já nevím, těch vlivů bylo víc. Z mýho pohledu …i Milan tam byl prvotně hodně blízo v těch začátcích, aby to nevypadalo, že si přivlastňuju nějakej nápad, jestli jsem to řek první a Milan řek, jo to je dobrý, to já nevím, ale mám pocit, že jo…taky tam padaly jiný názvy, ale ty už si vůbec nepamatuju!

Evita: A pamatuješ si co nejpřesněji, jak to teda vzniklo?
Máca: …tak támhle to, jak máš s tím tabákem, tak takhle nějak to bylo. A plus i to slovo kabát…možná, že tam byl i vliv toho, že tenkrát jsme nosili hubertus…

Evita: počkej, fakt?
Máca: takovej…no to si taky pamatuješ, to byl takovej trend, jako ne všichni, ale prostě ta parta, co tenkrát spolu existovala, tak jako prostě ten kabát dlouhej se tam v tom názvu taky mihnul…neříkam, že byl zásadní ten vliv, ale mě se na tom líbila ta možnost otočení jména…hele kdyby náhodou něco někdy, nás třeba zakážou, tak jenom otočíš písmenka…jsme si říkali.
Možná to je dneska pro někoho nepochopitelný, ale třeba skupina Brutus, když jí zakázali,tak vystupovala pod jménem Kyklop a kapela hrála dál, jenom pod jiným názvem…protože taková byla tenkrát doba…když jsi chtěl hrát, vystupovat a zabývat se trochu muzikou.

Evita: …takže taková varianta zadních vrátek, kdyby se někdy někomu znelíbilo cokoli na vašem hraní..
Máca: …no jo, ale to jsme přitom ještě nic neuměli!(smích) Ale vím, že když byly přehrávky u Viktory, Viktora byl nadšenej, když přišla kapela s krásným českým názvem!

Tomáš: No to si nemohla přijít s ničím jiným…a navíc muselo to pochopitelně bejt neškodný. Tenhle člověk dusil všechno, co se dalo. Kapela mohla hrát jak bůh a jemu tam třeba chyběly klávesy.A to už tam Máca dávno nehrál a von furt chodil a řikal: Kluci dobrrý, dobrrý, ale chyběj tam ty klávesy…Podívejte se třeba takový Puhdys , maj tam dvě kytarrry a maj tam taky klávesy…ale hrajete dobře…tak takovýhle věci jsme zažívali, teď se tomu teda smějem, ale například s tímhle člověkem se strašně blbě vycházelo…

Evita: takže dá se říct, že názvem jste obelstili funkcionáře OKS nebo jak se ten post tenkrát jmenoval…
Máca: jo, dá se to tak říct. Protože kdo chtěl někde vylézt, musel na přehrávky k němu, všechny kapely musely před něj, aby dostaly razítko a mohly vystupovat. Takže všichni jezdili do Prahy a dělali přehrávky raděj v Praze nebo někde jinde, aby prošli.

Tomáš: Tady byla skvělá kapela Emise, známá po celým kraji a tenhleten Viktora je nechtěl pouštět za hranice okresu, ve finále tihle kluci dostali tu nejvyšší třídu, se kterou se dalo jezdit za okres, ale od něj by jí nedostali..škoda mluvit, no.

Ota: Já jsem za ním jednou přišel…už ho mejem jo?…a on ráčkoval víš,a my jsme za ním přišli s mýma vrstevníkama , když jsme začínali v těch patnácti letech a on říkal: Co budete hrrát? My řikali: kytara, basa , buben a bigbít…a on na to: Tak až budete mít dvoje varrrhany, tak přijďte. To slyším do dneška…a my že dvoje varhany nechcem! Tak nebude nic! Prostě jeho byly varrrhany, Puhdys, Karat a Ein Kessel Buntes.

Evita: a jak se to vyvíjelo dál? Tak název by byl a co třeba nějaký grafický ztvárnění, které nutně muselo následovat, když jste to už brali takhle zodpovědně…Monča někde vyšťourala, že například logo by mělo být dílem Milana Špalka?
Máca: no já bych skoro řekl, že jo, protože Milan byl takovej jako písmomalíř a kreslil i karikatury Třeba když se hrálo v Duchově, tak nakreslil vlastnoručně plakáty s takovýma postavičkama a tam to logo už mělo i tu dnešní podobu. Jestli mu do toho někdo kecal, nevim.

Ota: Já myslím ,to vymyslel Franta Štorm, zpěvák z Master‘s hammer, ty už asi nehrajou, to byla blackmetalová skupina.On byl takovej jakoby grafik, fotograf,on dokonce i fotil první obal s těma prasatama , to je jeho práce a vymyslel i logo, ale vycházel tady z toho původního.

Tomáš: tak tehdy se nepočítalo vůbec s tím, že to pojede dvacet let…vyfotil nás s prasatama na nějakým statku s Feďou, jak si všichni myslej, že je to selka a von je to chlap.Tak to jsme nechali na něm, ať vymyslí obal k desce Má jí motorovou.

Ota: On ten Franta Štorm jako zpěvák blackmetalový skupiny, když jsme jeli do těch Domaslavic fotit ten obal, tak jsme jeli přes Hrob a on chtěl zastavit, šokovanej, protože netušil, že existuje takovýhle místo, a že se musí vyfotit jako správnej blackmetalista prostě v Hrobě…že to je prostě dobrá práce…

Monika: My jsme tam původně chtěli umístit sídlo Fanklubu Kabát. Do Hrobu (smích).

Evita: Jo, ale to už byla doba, kdy hraje Tomáš. Jak to vypadalo dál s tvým působením u kapely.
Máca: No Tomáš pak prostě přišel místo mě, protože já čekal rodinu a krom toho jsem to moc neuměl, Tomáš to uměl líp, takže to bylo jedno s druhým. Prostě mě nahradil, no…

Tomáš: Máca, kdyby neměl ty rodinný problémy, já je tenkrát neměl, tak tam hraje doteďka.Nejspíš v tý kapele…to by tam byl Máca, ne já! Takhle to je!
Máca: No to je možný, já nevím. Je to jedna z variant. Nebo bych tam byl já s Tomášem a Oťas by tam nebyl … třeba(smích).

Tomáš: smích…Oťas tehdy ještě tlačil tatrovku po pískovišti a kyblíčky…

Ota: no vidíš, budeš se divit, ale já už v tý době jezdil sám od dvanácti let na bigbít. Takovou jsem měl hodnou mámu, že mě vždycky pustila…

Monika: jako divák nebo hráč?

Ota: divák…protože Tomáš s Milanem, to tam nebyl ještě ani Hurvajz, ale už ani Máca , zkoušeli u nás v baráku, kde jsme bydleli.Můj brácha zpíval v jedný kapele a kluci neměli zkušebnu a já jsem jako dvanácti-třináctiletej chodil na jejich zkoušky.To Milan ještě hrál na kytaru…to byly takový různý osudový prolínání, protože jsme z jedný čtvrti v podstatě, ze dvou kilometrů čtverečních.Máma nadávala, že jí takhle skáčou skleničky v kredenci…vždycky.
A jednou šla moje máma pro uhlí, protože tam se ještě topilo uhlím a říkala, že potkala čerta ve sklepě. A to byl Tomáš a zrovna močil na naše uhlí, vožralej, víš…(smích)…prej, co to je za kluka, takovýhle vlasy má a ještě rohy! No to je Tomáš z Kabátů…taky si mohl chodit na sousedovic uhlí a ne na naše…

Tomáš: jste to neměli podepsaný, ty vole! Jak jsem to měl poznat?

Ota: Tak to jsou takový ty…prostě puberta!

Máca: Tak to já si pamatuju ještě větší ptákoviny…ale to tas jindy…

Evita: Tak a teď se dostáváme k další kapitole, která hraje nemalou roli ve společném životě tvém i současné kapely.Kabátovic jedenáctka. Jak ses dostal k tomu, že hraješ v Kabátovic jedenáctce?
Máca: to je úplně jednoduchý! Kdo jinej by tam měl hrát, když ne já!(smích)Navíc jsem tam i kronikář.

Entý: my jsme ho oslovili a on už se zvolil kronikářem, sám…prosím tě.

Máca: jsem měl jedinej tužku a udělal jsem první zápis o utkání a bylo to. Pak se zeptali: Jak jsme hráli tam a tam? Já řek výsledek, kdo dal góly a bylo to. Kronikář. To bylo hotový.

Entý: on to vždycky všechno evidoval a pak to napsal do novin…

Kdy vůbec začaly ty vaše aktivity kolem fotbalu?
Máca: 1996

Tomáš: jo v devadesátým šestým…škoda, před chvílí tady ještě seděl ten, co by ti to řekl přesně, Pavel Žito!Ten se prostě vsadil s chlapama tady, který měli mančaft těch starších ročníků, že udělá s Kabátama mančaft a že je porazíme. Prostě tehdy to byla jenom sázka …ale hrálo se pak na krev, teda podle našich možností. Nechali jsme si vyrobit dresy, nastoupili jsme a porazili jsme je.

Entý: A vymyslel to místní kluk z Košťan, Pavel a a kámoši a místní lidi to tady začalo bavit. Nejdřív se vsadil a pak se teprve domluvil s váma, jestli byste do toho šli..

Tomáš: …no a tak jsme na prvního máje jen tak z prdele zahráli proti starý gardě fotbalistů,

Entý: …kterým bylo pětatřicet a navíc ještě uměli hrát, a my pustý alkoholici, my jsme je porazili, no.

Ota: Víceméně jsme tý myšlence pak dali jakoby oficielní ráz, vymysleli logo, barvy, dresy a už to pak jelo.

Evita: ..a teď vám náš webmaster dělá webovky…
Nedá mi to, ale tady se přímo nabízí otázka, které utkání za poslední dobu ti utkvělo nejvíc v paměti? A je nasnadě, že chceme slyšet, že to bylo utkání s týmem Fanklubu Kabát(to se vystřihne pak).

Máca: tak to teda nevím…(smích)

Entý: …otázka je vlastně zodpovězena…(smích)

Máca: No tak mě utkví vždycky to poslední…kdyby ses zeptala den po zápase…ale pak jsme jeli ke Karlovi Radovi, takže asi to.

Entý: Mně osobně utkvěli nejvíc asi Mikulášovice, protože Ota se tam prosadil a dal fakt nádhernýho góla.

Ota….A Entý mi přihrál, proto na to upozorňuje, že mi přihrál.Fakt krásná přihrávka.Chceš to vyprávět? Tak… stojím na ofsajdový hranici…

Máca: …skvělej výběr místa, upozorňuju!

Ota: …číhám…sám na bránu…tělem zmátnu brankáře…a do šibenice!

Evita: počkej, čí tělo to bylo?

Ota: no moje, protože já když už se rozhejbu, tak se nezastavim…(smích)o mě řikaj, že jsem koncovej hráč, protože u mě každá akce končí…

Máca: Tak a já ti teď řeknu realitu, jak to opravdu bylo, jo?Oťas jako vždy všechno supr vepředu…ale! Naštěstí netrefil balón! Protože vždycky, když ho trefí, tak nedá…jemu to sjelo a byla z toho šibenice jak prase.

Ota: …ne to bylo záměrně, to bylo promyšlený…

Entý: No hlavně to byl jubilejní gól…

Ota: Po deseti letech, ano…na útočníka zářná bilance. Ale počkej, to jsem ještě neřek! Jdu na tu bránu a za sebou slyším: Klííííd to zas nedáááá….teď jsem to dal-ticho hele, třívteřinový ticho, vlastní spoluhráči protáhlý obličeje, co se děje…pak mi teprve přiběhli pogratulovat!

Evita: Kam jsme se dostali od názvu kapely, viď…ale já se stejně ještě vrátím k tomu našemu vzájemnému zápasu. Jestli my jsme vás tak trochu netrápili, že jste si vzali na pomoc pak ty sudí nakonec…?
Máca: Jako vy jste byli dobrý, než jste říkali! Vy jste byly lepší! My jsme čekali nějakou směs fanoušků, jak jste je vůbec nominovali?

Monika: oni se nominovali sami.

Máca: Jo kdo uměl kopnout do balonu, někdo někde hrál a ještě věkovej průměr byl o 15 let nižší…
Ale bylo to dobře, aspoň nás to vybičovalo!
Ota: Příště soupeře nad padesát let vějš…abychom působili jako mladý pružný mužstvo…tam jsem taky dával góla, levačkou, sice ze šestimetrového ofsajdu…ale aspoň jsem se tentokrát vyhnul žlutý kartě za neproměňování šancí…jenom Tomáš dostal žlutou za zdržování v šatně.

Entý: ale já bych ty sudí nějak nekritizoval. To byli bývalí prvoligový sudí….

Monika: …no právě! My si příště vezmeme své, co říkáte?

Máca: No tak to se ale asi ten zápas neuskuteční…(smích)

Přátelé, já myslím, že je čas na posledních pár otázek, pro muže, co pojmenoval kabát. Takže jako na tiskovce, hlaste se…

Ota: Jo? Tak hele mě zajímá, proč nežereš maso?

Máca: to říkám stokrát častějc, než to, jak jsem pojmenoval Kabát! Všichni to ví, jenom když přijde někdo novej…teďka asi Oťas přišel novej(smích).

Evita: Cože? Chlap co vymyslel Kabátům název a on nejí maso! Jak jsi s nima mohl tak dlouho vydržet?
Entý: …taky nevydržel…

Ota: a ne, tak já třeba nejím puding…že se klepe. Když jsem byl malej, tak mi ho nutili.

Máca: no jasně ve školce, ve škole, v družině…nutili mi to, sežer to, nepůjdeš domů, tak jsem to sněd a pozvracel jsem se.

Ota: můžu ještě jednu otázku? Je vidět, že tahle mu nesedí…Proč nosíš celej život v džísce zapalovač, když nekouříš, trsátko, když nehraješ na kytaru a prezervativ, když…(smích, smích, smích , obzvlášť Tomášův)
Máca: A mám začít odpovídat odzadu nebo odpředu? Zapalovač. To začalo už s vámi,furt všichni kouřili a neměli zapalovač, tak jsem věděl, že první pomoc bude se zapalovačem. Tím jsem pomohl všem! A tím jsem vlastně odpověděl na všechny ty další otázky…vlastně taky první pomoc. Akorát jsem to musel hlídat a obměňovat, protože starý trsátko nikomu neuškodí, že…zatímco…

Tomáš: No to jsi nám teda pomoh…hele já mám taky jednu otázku!

Evita: tak prosím…

Tomáš: Máca, a proč je všechny nepošleš do prdele?

Evita: no…my pudem ale nejdřív to nějak ukončíme. Tohle není špatný ukončení, ale zkusíme to ještě jednou…Tak poslední otázky, Entý, ty nic?

Entý: Já Mácu znám…a maso jsme si ujasnili…

Monika: tak třeba takhle, nepřišlo ti to někdy líto? Nepoložil sis sám sobě otázku, kde jsem mohl dneska být třeba, kdybych s nimi hrál?
Máca: hele to jsem si řek možná jednou někde u piva a ještě ze srandy …vůbec jsem to nikdy takhle nebral. Možná někdy třeba v tom Duchově, když vidíš ty fanoušky, jak tam šílej…ale to zas bylo o tom, že jsem jim dělal technika nebo jsme vybírali vstupný, to bylo všechno úžasný. To byla pěkná doba.

Tomáš: Tehdy, jak jsme dělali ty zábavy, tak nám pomáhal…

Máca: Entý pamatuješ, jak jsme jezdili sami, občas jsme někoho vzali s sebou, kdo chtěl. My jsme absolvovali spolu takový tři, čtyři roky, možná pět. Pak už jsem teda jezdil míň a míň, pak už šlo o to mít to jako svoji živnost a k tomu ještě něco na smlouvu, protože jsem nemoh jen tak odejít a živit se jako technik u Kabátů.To nejde ani teď, to ví Entý.

A teď jsem stejně s nimi všude, třeba tam, kde jinej člověk být nemůže, já si to zas vyberu jinak.

Tomáš: Máca je s kapelou skoro pořád. Prostě Máca vždycky bude víajpí, vždycky…Máca pro nás bude vždycky V.I.P.

Evita: tečka.

Evita, za vydatného přispění moderátorů Oty, Toma a Entýho

Pomoc při výběru otázek – Monika