Blog

Vánoční Košťany očima nováčka

Blížila se sobota 19. 12. 2009 a dlouho očekávaný výlet na sever směr Teplice. Na tento víkend hlásí velký mrazy. Rodičovstvo není vůbec nadšeno z mojí cesty a snaží se mi to rozmluvit, ale já si pevně stojím za svým a prostě jedu. Na tuhou zimu jsem se vyzbrojila a vyrážím.

Nechápu, proč se všichni rozhodli jet stejným vlakem jako já, ale měla jsem štěstí, ukořistila jsem jedno místečko, stát 3 hodiny, to bych asi večer moc dlouho nevydržela. Ani cestou mě Kabáti neopouštějí, jen co zastavíme v Kolíně, naproti mně dvě sedící děti hned začnou Kůže líná od Kolína a to šlo celou cestu až na hlavák.

Do Prahy přijíždím se zpožděním, to víte český dráhy a trocha sněhu. Jenda. 529 na mě už čeká na Florenci, tak honem za ním. V 11 jsme měli sraz s Mončou dole v metru u suchých plodů a odtud jsme jeli na Holešovické nádraží, kde nás měla čekat další část naší výpravy. Byl tam jen zmrzlej Klimoška, kterýho okradl automat na kafe a nedostal vůbec nic. Za chvíli dorazil Amatis a Kocour, víc nás už být asi nemělo. Zbytek se dopravoval po vlastní ose. Po cestě jsme s Amatisem obdivovali přírodní úkazy na zamrznutým okně. Čím víc jsme se blížili Teplicím, tím víc se protrhávala obloha a začínalo svítit sluníčko. V tu chvíli mi bylo hned jasný, proč Milan furt nosí brejle, kosu tu máte řádnou, ale slunko pořád.

V Teplicích na nádru nás už čekala Evita a Evča s Kamčou. Tam jsme se rozdělili, jedna skupinka počkala na Dubyho, který je hodil do tolik opěvovaného Pepe baru. A druhá se jela s Evitou ubytovat. Po cestě nám ukázala bar, kde se kdysi Kabáti scházeli. U ubytovny už čekal Macík a ml. Duby. Jen co jsme vlezli dovnitř, někteří málem okusili vytřené kachličky. Jak jsme šli po schodech nahoru, z někoho vypadlo: jak se sem budem šplhat ráno. Klíče od pokoje jsem vyfasovala já, protože jsem byla jediná ženská. Tak jsem si říkala, až zavelím, půjde se spát, bohužel se tak nestalo. Když jsme se ubytovali, přijel Duby, že vezme hladovce do Pepé baru a zbytek pojede s Evitou už do Košťan. Aby bylo jasný, tak hladovci jsou Jenda. 529, Klimoška, ml. Duby a já. V Pepé baru byl zbytek a čekali, jak mlsní psi na kus žvance, tak jsme si objednali taky. Tak jako tam, jsem se v životě u oběda nepobavila myslím, že na tom byli stejně i zmiňovaní hladovci. A za všechno může Duby. Hlášky typu to kuře má nějakej zajímavej tvar nebo všimli jste si, že po Teplicích neběhaj žádný kočky? Mezi touhle vtipnou estrádou u oběda se najednou zjevil na schodech baru nějaký muž. On koukal na nás, my koukali na něj a najedou AHOJ. Kdo to asi byl, že by Tomáš? Byl snad ještě víc překvapenej než my. Dal si kafe a letěl za malýma karatistama na nějaký předávání cen.

Po naplnění hladových krků nás Duby rozvážel na etapy do Košťan. Všichni už plní očekávání, jak to tam bude vypadat a probíhat, jsme nasedli a jeli. Pár zatáček, jeden přejezd a byli jsme u Sokolovny. Ve stejný čas jako my, dorazili i Vlčáci s Boruskou a Mírou.

Sokolovna je prostě klasická vesnická knajpa, kde to žije. Naše místo bylo vzadu v salónku, protože normálně v lokále měla mít koncert místní kapela Hlahol a slavily se narozeniny. Salónek byl ve stylu divokýho západu s mřížema na oknech a krbem. Jen co jsme přišli, Macík nám už roztáčel pivo a líbilo se mu to natolik, že nám dělal celej večer výčepního. Pomalu se začali všichni scházet, každý donesl nějakou dobrotu (sladký, slaný). Pochutiny jsme měli pohromadě, teď dát do kupy dárky. To měla na starosti Boruska (mimochodem dobrý nápad) a k ruce si vzala Kamču. IvaJakl donesla každýmu výtisk Sedmičky, kde byl Milan, když byl malej.

Po příchodu kapely, ne celé, Pepé s Oťasem se nemohli bohužel dostavit, se mohlo začít s hlavním programem. Ten byl následující: předání osvědčení o hvězdě Kabát na mléčné dráze, čestné členství Mácovi, který si připadal jak fotbalista při přestupu do nového klubu, promítání DVD FK, který vytvořil Strny a Imrwere a konečně Borusciny vánoce. Účelem bylo, aby si každý něco odnesl, někteří si bohužel nazpátek vylosovali ty svoje. Všechny úkoly splněny a může začít volná zábava.
Vedle v lokále už kapela začala hrát a my se ji snažili přehlušit svojí produkcí z notebooku, ale marně. Všichni pochodují mezi salónkem a hlavním výčepem, nebylo možné ani projít na WC. Tancovalo se, zpívalo, jedlo, pilo, fotilo s kapelou i bez. Fotoreportéři Duby, Jenda. 529 a Kocour. S Tomášem jsme si zazpívali Moderní děvče. Přesně tak, jak má vypadat rozjímání nad bylinkovým čajem. Možná jste to viděli jinak, ale já byla spokojená, šťastná, lepší dárek k narozeninám a vánocům jsem si nemohla přát.
Jak rychle šla zábava, tak rychle utíkal i čas, ani jsme se nenadáli a první účastníci začali odcházet, mohlo být kolem desáté. Nedalo se nic dělat, únava je únava, zato vedle v lokále to žilo čím dál tím víc.
Klíče od pokoje jsem předala Macíkovi a ten šel s klukama spát. Nakonec tam zůstal Kocour, Monča, Klimoška, Amatis, Duby, kterej jezdil mezi ubytovnou a Sokolovnou a já. I když nás bylo málo, užívali jsme si dál Zapařili jsem si vedle s kapelou i s Mácou. Ten mimochodem vydržel ze všech nejdýl, hold výhoda domácí půdy, no. Pak odjela i Monča s Kocourem.
Naše trojka se pustila do úklidu, tolik kryglů, to snad nebylo ani možný. Posbírali jsme vše, co tam kdo zapomněl. A když si tam v poklidu sedíme a povídáme, přišla výčepní a začala story s bečkou, tak jsme tak nevěřícně koukali a teda zaplatili, aby nebyl nějakej problém.
Duby pro nás přijel s jeho budoucím zeťem, naložili jsem všechno, co se dalo a samozřejmě vaječňák a vyrazili na cestu směr ubytovna. Dorazili jsme na místo, ale co teď? Macík nám telefon nebral, kdo nám otevře? Najednou se ze tmy vynořila Vlčanda s Mírou, naše záchrana. Potichu jsme se vkradli dovnitř a rožli na chodbě, abychom se nezabili na těch schodech. Koukli jsme do našeho pokoje, tam plno, tak nám nezbylo nic jinýho, než to zkusit jinde. Všichni se chytře zamknuli, takže smůla, vrátili jsme se na místo činu. Rozdělili jsme si křesla a gauč a zalehli, ale co vám mám vyprávět, dobrá nálada nás neopustila, tak jsme trošku vyváděli a nic jinýho, než seřvání jsme si nezasloužili. Usoudili jsme, že stačilo a snažili jsme se usnout. Někomu se podařilo, někomu ne, šlo to celkem těžko, když celou noc kvíkala baterka mobilu a některým se podařilo pokácet i půl lesa. Ale to mi bylo úplně jedno po tak úžasným dnu,večeru a noci mě nemohl nikdo naštvat.
Jo, jak já nesnáším rána! Ale vstát jsme museli. Startovní písničkou dne bylo V pekle sudy válej a rockové koledy, to přilákalo do pokoje Monču a Kocoura.

Snídaně proběhla v nejmenovaném non-stopu a protáhla se nám až do oběda. Jenda. 529, Strny, Imrwere a Macík odjeli dřívějším vlakem, možná měli počkat až na ten náš, měli totiž zpoždění a přestup. Naše pětka (Amatis, Kocour, Monča, Klimoška a já) odjížděla z Teplic v jednu. Před třetí jsme byli v Praze na hlaváku. Kde jsme dali poslední kouřovou a rozešli se každej svoji cestou vzhůru k domovu. Teda krom Klimošky, kterej byl gentleman a počkal se mnou na vlak.

Odjížděla jsem plná zážitků a v koutku duše mě mrzelo, že ten úžasnej víkend skončil a přemýšlela o tom, kdy se zase se všema uvidím.