Blog

Akce ro(c)ku

Sedím a koukám, jak zvrácenej podzim nastupuje a pomalu, ale jistě střídá lidmi velmi milované období roku – léto. Možná ale toto léto bylo něčím vyjímečné. Možná si víc lidí než kdy jindy přálo, aby se už konečně dalo na ústup a pozvolna přenechávalo svoje vládnutí podzimu. Leckterý čtenář by si asi při čtení prvních řádků klepal na čelo, jenže já jsem si vědom toho, že tyto řádky nejsou určeny leckterým čtenářům. Jsou určeny skupině lidí, které spojuje jedna velká víra. Kabát. Těžko by se hledal fanoušek, který se netěšil na konec léta a s ním na největší akci roku, ba i rocku vůbec. Na Po čertech velkej koncert, konaný 12. září na pražském Vypichu. Ještě teď vzpomínám na zavedení počítadla, odpočítávající čas zbývající do této akce. V té době ukazovalo několik stovek dní a člověku to přišlo jako celá věčnost. Léto každý trávil po svém. Někdo pracovně, jiný zase odpočíval, cestoval a tak podobně. Všichni ale byli hnáni kupředu myšlenkou na jediné. Čas plynul.

Nadešel den, na který se já a pár dalších nadšenců těšilo celé léto. Čtvrtek 10. září 2009. Nevím, jak to bylo s kolegy, ale já si začal balit až ten den ráno. Pár dní dopředu jsem již začal sepisovat menší seznam věcí, na které bych neměl v žádném případě zapomenout. Na mně záviselo bydlení spoluúčastníků předvoje. Já se nabídl, že vezmu stan pro 4 kusy střechychtivých nocležníků. Návrh byl přijat.
Vstal jsem raději o něco dříve, abych si všechny ty věci stihnul sbalit. Stále jsem váhal, mám-li si na cestu přibalit i nějaký protipožární oděv. Kdo mě zná, tak ví, že by se leckdy hodil. Risknul jsem to bez něj.
Dopoledne jsem sbalil všechny potřebné věci dle sepsaného seznamu, a pomalu se chystal na odchod na autobus v 11.30 z mé rodné vísky. Menší zpoždění mě neohrozilo, poněvadž jsem čekal v Třebíči na další spoj do 13.30, na který jsem již několik dní měl zakoupenou jízdenku. Cesta ubíhala vcelku rychle, sice pohled z okna byl stále stejný, nekonečná řada aut, ale což. Vidina suprových pár dní prožitých společně se svojí druhou rodinou vše převrší.

Skokem se přemístím z nejfrekventovanější české dálnice na nejfrekventovanější českou železnici, kde již ve vlaku cestují i další členové rodinky FK. Já sice svědkem jejich cesty nebyl, ale jen se tak ve stručnosti pokusím převyprávět pár perliček. Cestu transportu započala Boruska v Kopřivnici, cestou následně přibrala další členku Vlčandu. Společnost jim vytvářely lahodné elixíry z Moravy, takže následující kus cesty nechám na každém z vás a vaší fantazii, abyste si představili, co se asi tak ve vlaku odehrávalo. Přesuneme se ale v čase o nějakou tu hodinku dopředu, do České Třebové. Tam již netrpělivě na vlakovém nádraží přešlapuje Mirek, čerstvý držitel řidičského oprávnění skupiny B (jestli se Vám ještě nepochlubil, mně už jo :-D). Mirek zahlídne přijíždějící vlakovou soupravu, popadá svá zavazadla a nastupuje dovnitř. Po průchodu chodbou vagónu ho přes nos „praští“ silný zápach mnoha kombinací páleného elixíru. Nechal se jím vést a ten ho přivedl až do kupé, které obývaly dvě spící osoby. Ano, byly jimi Vlčanda s Boruskou. „Než jsem si stačil sednout, už se mi ze všech stran hrnuly nabídky se slovy „dej si“. Co se dělo zbývající část cesty, ví jen tři osoby.

Já se mezitím taktéž blížil závratnou rychlostí směrem k hlavnímu městu. Těsně po 16. hodině jsem měl naplánovaný příjezd na autobusové nádraží Florenc, což také pan řidič dodržel. Druhá skupinka cestující vlakem přijela na hlavní nádraží a přepravila se na Florenc, kde na mě počkala. Po přivítání a následném dovybavení mého zavazadla (co se nevešlo ostatním, muselo se vejít mně :-D) jsme se přesunuli do metra. Nabídl jsem se Vlčandě, že jí vezmu zavazadlo, protože nést jedno těžké je mnohem náročnější než být vyvážený a nést na každé straně něco. Myslím, že nebylo nikoho z nás, koho nepřekvapil náhlý úprk Borusky a její samostatný odjezd ze stanice. Pohledy na Borusku odjíždějící samotnou metrem mluvily za vše 😀 Hold jí asi nevyhovujeme jako spolucestující :-D. Vzhledem k častým intervalům vlaků jsme ji ale za malou chvíli dostihli. Dokonce na nás i počkala, čehož jsme si nesmírně vážili :-D. Přestoupili jsme a dojeli až na stanici Dejvická. Tramvají jsme pokračovali až na zastávku Nad Džbánem, odkud jsme ne příliš jistě pokračovali pěšky. Intuice ale nezklamala, a pravidlo, že kde je zeleň, bude i kemp, se ukázalo jako pravdivé. Po průchodu zeleným parčíkem s ještě zelenější vodní plochou jsme konečně dorazili do našeho náhradního domova po následujících pár nocí. Na recepci nás přivítal velice přátelský boreček staršího věku se slovy „vy jste ti od Kabátů?“, což nás utvrdilo v tom, že se o nás ví. Mirkovi ale hned na přivítanou vpálil informaci, která ho dostala do kolen. Namísto mladých Australanek, slibovaných Evitou, budou našimi sousedy francouzští senioři. Dovětkem, že jsou vhodní leda tak pro mladou paní, si to řádně pohnojil u Vlčandy. Boruska se mezitím ujala vyřizování ubytování s paní recepční. Nenadchla nás sice moc skutečnost, že ještě neměli zdaleka rozhodnuté, kam nás umístit, ale po kratší domluvě bylo jasno. Rada nestavět si stan příliš blízko restauračnímu zařízení, kde je až do pozdních jedenácti hodin hluk, byla více než zbytečná. Pán se snažil mezi nás sice zapadnout, najít si nové kámoše, ale touto informací si to značně ztížil. On si to už v úvodu pohnojil u Vlčandy, ale o tom jsem již psal. Výběru nejvýhodnějšího místa pro stavbu stanu se s chutí ujala Boruska. Študovaná osoba, tak jsme jí věřili. Po vybalení stanu se divila, jestli tak malý stan je opravdu pro čtyři lidi, ale to ještě nevěděla, kolik nás tam ve skutečnosti bude spát.

Můj elegantní rozhoz stanu sklidil velký úspěch. Aby taky ne, trénoval jsem ho několik let. Stavba stanu byla otázkou několika minut, vybavení stanu jakbysmet. Po dokončení byla na pořadu dne naplánována výprava do centra města. Ženská část našeho předvoje zkrátka potřebovala provětrat své peněženky, neboť je zřejmě měla nacpané k prasknutí. Během cesty tramvají a metrem se nic zásadního nestalo, nebo si už nevzpomínám. Dorazili jsme úspěšně až na Václavské náměstí, kde se od nás holky ihned odloučily, což nám bylo víceméně jedno, my totiž měli jasno, kam zamířit. Nevěřili jsme ale s Mirkem vlastním očím, když jsme prošli půlku levé strany náměstí odspodu a nenarazili ani na jednu restauraci či hospodu, mohu-li to tak v Praze nazvat . Přirovnal bych to k hledání oázy v saharské poušti. Po několika stech kroků jsme konečně zahlédli v dálce přímo zářící, pro nás v tu chvíli přímo úchvatné, písmeno „B“ („B“ jako Budvar – pozn. aut.). Po velice elegantních schodech jsme sešli do podzemí, kde nás uchvátil krásný nábytek, krásná výzdoba, ale úplně ze všeho nejkrásnější pípa! Polospící pan vrchní se nás okamžitě ujal a dal nám na výběr z mnoha krásných míst k posezení. Musím uznat, že zákazníky se tento podnik opravdu netrhnul . Ale pryč s tou ironií. Bylo velice těžké si mezi tolika místy k sednutí vybrat. Na otázku „Co si dáte?“ nemohl pan vrchní čekat jinou odpověď. „Pivo!“ Jasně, chápu, neměli jsme na sobě fanklubácké uniformy, ale i tak nám to mohl vidět na očích . Druhý dotaz „a něco ostřejšího, třeba Becherovku?“ byl již poněkud zbytečný, protože se mu dostalo odpovědi velice podobné té první. „Ne, nic. „Ne, nic. Pivo!“ Odešel poněkud zklamaný, ale mohl být rád aspoň za to málo. Po malé chvíli nám ten poklad přinesl. Seděli jsme, probírali jsme různé věci a čekali jsme, až holky vyberou svoji vysněnou taštičku. Ještě jsme nedopili ani první korbel a už se odkudsi linula kabátí píseň. Mirkovi zvonil telefon. Volala Boruska, společně s Mončou, se kterou jsme se měli sejít. Mirek se jí snažil vysvětlit polohu podniku, ve kterém jsme se v tu chvíli nacházeli, ale zřejmě ne dostatečně . Nakonec jsme zaplatili, rozloučili se s truchlícím panem vrchním a opustili to doupě. Vyšli jsme ven a Monika nikde. Jako první jsme narazili na naše dvě holky. Ovšem – něco jim chybělo. Taštička nikde . Ženy a nakupování raději neřešit :-D. Netušili jsme, že by se Monika, bydlící v Praze, v Praze ztratila :-D. Nakonec ale i ta nás našla. Holky ještě jednou odběhly na lov taštiček, ale ani napodruhé nepořídily. Společně jsme se poté všichni odebrali na metro, a stejnou trasou jako odpoledne jsme se všichni dopravili až do kempu.

V kempu jsme ještě postavili stan pro Jířu, který jí Monika propůjčila. Jířa se dostavila ale až později. Byla již celkem tma a lampy v kempu svítily. Začali jsme být poněkud na pochybách o naší noci. Boruska zřejmě nevědomě vybrala to nejnevhodnější místo ke stanování. Pod lampou. Tomu jsme ale prozatím nevěnovali až takovou pozornost a odebrali jsme se do několik metrů vzdálené restaurace, opět se zářícím písmenem „B“. Za obsluhy velice příjemné servírky a doprovodu překrásné hudby se diskutovalo, popíjelo a čekalo se na příjezd dalšího člena vedení – Evity. Ta nakonec také dorazila a tak nás první večer v kempu zakotvilo hned sedm, osm i s Evitiným manželem. Rocker, který jako již tradičně zkracoval svoji cestu přes Polsko, nakonec v Praze zabloudil a zakotvil u své sestřenice. Za velice příznivou cenu 30 korun českých za točenou desítku jsme dovršili třetí kousek (někteří možná méně, já to nepočítal) a odebrali jsme se ještě prubnout místní automat na zlatavý mok v plechovkách na recepci. Nikdo ale nepočítal s tím, že bude na občanské průkazy a už vůbec nikdo nepočítal s tím, že automat americké výroby je naprogramovaný na hranici pití alkoholu 21 let. Jsme přeci jen lidi, musíme si pomáhat, a tak se pár plechovek přece jen vydolovat podařilo. Noc byla sice ještě mladá, ale plán už další nebyl, a tak se šlo spát. Boruska ještě přemluvila Moniku, aby s námi i ona zůstala v kempu. Do stanu pro 4 osoby se nás nakonec vešlo pět. Prohlášení „A teď všichni na bok, ať se sem vejdeme“ vyvolalo vlnu smíchu, smích ale přešel po jedné nepříjemnosti, kterou jsem již zmínil. Většina lidí je celý život zvyklá na jednu takovou již zažitou věc. V noci, když se zavřou oči, je tma. Když se oči otevřou, bývá většinou taky tma. Tady tomu ale bylo jinak. Zde opravdu neplatilo úsloví, že pod svícnem bývá největší tma. Boruska uznala svoji chybu. Lampa svítila jak o život a skrz poloprůhledný stan to bylo opravdu znát :-D. Monika ještě znárodnila Mirkovi jeho zbrusu nový spacák, ale Mirek je gentleman a vůbec mu to nevadilo :-D. Navíc…co by neudělal pro paní prezidentku :-D. Jediný, kdo se za celou noc vyspal dokonale, byla právě Monča. Slyšeli jsme to celou noc a nemáme o tom sebemenších pochyb :-D. Po pár hodinách nás ale zaskočil ještě jeden živel, déšť. Ne že by nám nenateklo do stanu. A tak se nám při spodním okraji stanu utvořilo menší jezírko, což nebylo moc příjemné pro nohy, ale jak se říká „za Kabát klidně i hlavu na špalek!“ Dost nás pobavilo, když se ráno začalo rozednívat, lampa zhasnula. Byla tma! 😀 Ano, ráno se konečně setmělo :-D. Zní to divně, ale je to tak. Monča vstala nejdřív ze všech, jelikož ještě musela domů doprovodit Terku do školy. Já jsem ale neváhal a snažil se spát co nejdéle. Už ani nevím, v kolik hodin se nám všem podařilo vstát, ale vím, že již dorazili další členové, tentokrát až z dalekého Slovenska. Jednalo se o Sallyho s jeho kamarády. Po seznámení si postavili své stany, avšak „nejvýhodnější“ místo pod lampou již bylo obsazené :-D. Na řadu přišlo i roztažení našeho sedmimetrového transparentu pro lepší orientaci nově příchozích členů. Během dopoledne pak postupně dorazili i ostatní členové, jejich pořadí jsem již ale nebyl schopný registrovat. Naši slovenští bratři vyrazili na nákupy a vrátili se s notnou dávkou znamenitých mazadel. Holky Boruska s Vlčandou vyrazily do města na snídani a zároveň na další lov taštiček :-D. Do kempu se sjížděli další a další členové rodinky a kemp se stále více zaplňoval. Dorazil i Macik se zásobou chleba, avšak stále byl očekávaný příjezd mistra Palce i s jeho pokladem. Mezitím se již plně rozběhly práce na přípravě buřtguláše. Virtuoz, Klimoška a Šuk se ujali okrajování brambor, Monika si vzala na starost krájení cibule. Mezitím se již vrátily i lovkyně taštiček s krásným růžovým úlovkem. Loupání špekáčků jsem se ujal společně s Vlčandou, přidal se k nám i Mirek. Virtuoz se Šukem se starali o přípravu již samotného guláše. Příprava nějakou dobu zabrala, ale o výsledku se nedá ani hovořit. Tady slova prostě nestačí. Všem, kteří se na přípravě tohoto pokrmu podíleli, patří hluboká poklona.

Po nakrmení divé zvěře byl na pořadu dne tolik očekávaný přesun do dějiště koncertu. Výherci půlroční soutěže společně se svým doprovodem a vedením vyrazili očíhnout terén. Po hromadném přesunu před areál se před námi zjevila obří konstrukce tribun, na samotné podium jsme zatím moc neviděli. Monika zavolala Milanovi a dala vědět, že jsme na místě. Po chvilkovém váhání jsme nakonec obešli ještě celý areál a tam už na nás čekala velice příjemná paní průvodkyně, která už věděla, o co jde. Prošli jsme backstagí, zdokumentovali, co se dalo a postupně došli až před podium. Bylo obrovské. Tam už byly přípravy v plném proudu, část kapely zkoušela svoje instrumenty, technici dělali zase to svoje. Zkrátka nikdo nevěděl, kde mu hlava stojí. Nebylo se čemu divit. Koncert, na který se všichni připravují měsíce, má vypuknout už za 24 hodin. A tak jsme kulili oči, dokumentovali, paní průvodkyně nás zásobovala zajímavými informacemi a my stále čekali na začátek zvukové zkoušky. Dokonce se za námi na moment přišla kouknout i celá kapela, čehož si nesmírně vážíme, protože jsme si vědomi toho, že měli málo času, nervy na dranc, ale i přesto všechno si našli pár minut. Díky, kluci. Pak ale přišla hezká paní s nehezkou zprávou. Musíme opustit areál kvůli bezpečnostní prohlídce. Nedalo se nic dělat. Násilím bychom asi nic nevyřešili, a tak jsme jako moudřejší ustoupili. Stejnou tramvají jsme dojeli zpátky do Džbánu, kde už se sedělo, vesele debatovalo a popíjelo. No však víme . Večer za společnosti lidí stejného vyznání utekl vcelku rychle, takže jednotliví členové začali postupně odpadávat. Není se čemu divit, že někteří odpadávali i dobrovolně, protože nebylo snad nikoho, kdo by se netěšil na nadcházející den.

Ten po vcelku studené noci nadešel. Den „D“ byl konečně po tolika měsících, dnech, hodinách a minutách čekání konečně tady! Každý se nasnídal a napil dle svého uvážení, jelikož pořádně se napít bylo v tu chvíli, jak se říká, „vo hubu“. Z kempu jsme všichni vyšli asi třicet minut po deváté hodině až na zastávku Nad Džbánem, kde jsme počkali na naši tramvaj. Ta po „delší“ době nakonec nečekaně přijela a dovezla nás až na Vypich. V tu dobu bylo něco okolo desáté hodiny. I zásluhou Macika a jeho dlouholeté praxe u policie jsme se dopravili všichni až před samotný areál bezpečně. Jeho zdvižená pravice opravdu vzbuzovala respekt mezi řidiči zpomalujících aut. Být u policie ještě o několik let déle, mohl se možná naučit i stavění tramvají :-D. Ale nevadí. Všichni mezi sebou jsme si rozebrali několik turniketů a zakempili tam. Bylo před námi ještě „dlouhých“ šest hodin čekání do vpuštění do areálu plus areálu plus další čtyři hodiny do začátku samotného koncertu. Záměrně jsem vložil slovo dlouhých do uvozovek, protože nevím, jak ostatním, ale mně toto čekání uteklo až nečekaně rychle. V průběhu čekání si pár odvážlivců dalo i pivo, pár lidí nasytilo žaludek, při čekání holt vyhládne. Čekání nám ale zpříjemnili kluci, kteří měli dopoledne ještě poslední zvukovou zkoušku, takže jsme si dopředu poslechli pár skladeb z playlistu. Neskutečný rozruch způsobil začátek prodeje různých suvenýrů, od triček až po klíčenky. Mít fanklub více členů, tak jsme si zboží rozebrali ještě dříve, než začal oficiální prodej :-D. Přeskočím nezajímavé události dalších čtyř hodin a přesunu se k 16. hodině, kdy bylo naplánované vpuštění býků do arény, resp. lidí do sektorů. Dost mě překvapila neinformovanost pořadatelů, kteří téměř ani netušili, kdo že to má ten den vlastně koncert :-D. To sice přeháním, ale nemělo to k tomu daleko. Co je ale omlouvá, že se tolik zajímali o fanklub :-D. Několik minut po tolik očekávané hodině začal neúprosný boj o přední pozice. Rychlé prohledání, odtržení útržku vstupenky a dlouhý běh – i na to jsem se těšil. Nevím, jak ostatní, já si ale běh doslova užil :-D. Prioritou ale bylo obsazení a podržení předních míst ostatním členům, což se podle mě povedlo. Povedlo se i pověšení sedmimetrového transparentu. Bylo před námi dalších pár hodin čekání, ale s vědomím, že máme místa, která jsme chtěli, utíkaly poslední hodiny o to víc. Ne každému se sice líbil doprovod a výběr klipů ostatních interpretů televize Óčko, ale i to jsme museli kousnout . Reklama na Gambrinus a hlasité výkřiky „jsme tady!“ dávaly klukům v backstage znát, že jsme opravdu dorazili a hodláme si koncert užít do poslední minuty. Velice nemile nás překvapili páni kameramani, když si postavili kameru i s celým příslušenstvím přímo před nás, takže se nakonec ukázalo, že úsilí dostat se do první řady a vidět co nejvíce přišlo vniveč. Co se dalo dělat. Pár nápadů na likvidaci z úst Vlčandy sice vzešlo, ale to by zřejmě stejně nic moc nevyřešilo :-D.

Úderem osmé hodiny TO opravdu přišlo. Siluety pěti chlapů se vynořily z kouřové clony, a počátečními slovy fanklubácké hymny se rozjela monstrózní akce. Hrábnutí do strun dostalo okamžitě do varu všechny, co byli v tu chvíli přítomni. Porcelánový prasata, Piju já, piju rád, V pekle sudy válej… to byly pecky, kterými kluci začínali svůj playlist. Posunem ozubeného kola jsme se posouvali v čase tam a zpět a každý hit si doslova a do písmene vychutnali! Velikým překvapením byla jistě skladba Óda na konopí. Dalším nemalým překvapením byla jistě hitovka Má jí motorovou, i když o té jsme vlastně věděli už dopředu z dopolední zvukovky. Škoda možná jen, že ji nezahráli celou, ale myslím, že není mezi námi jediný, kdo by to nechápal. Jistě bychom měli poděkovat členům záchranné služby, kteří roznášeli tekutiny, a ještě si při tom tančili :-D. Borusku s Monikou zase potěšil velice mladý kameraman, který svou práci bral opravdu vážně, když jim svoji kameru „cpal“ až téměř pod nos :-D. Někdy holt není lehké být krásným :-D. Ani jsme se nenadáli a přišla píseň Moderní děvče, která uzavřela celý megakoncert. Byly to snad ty nekratší dvě hodiny v životě. Pak následoval ohňostroj, který jsme my v prvních řadách neviděli, jelikož byl nad podiem. Bezprostředně po koncertu jsme se vydali zpátky směr kemp. To ovšem nebylo jen tak možné. Tramvajové spoje sice posíleny byly, ale ty se přes davy lidí stejně skoro nehnuly. Skupina v čele s Evitou se vydala pěšky na jednu z dalších zastávek. Bylo velice zábavné pozorovat přeplněné tramvaje, rozpláclé obličeje lidí na sklech tramvají a hlavně výrazy v obličejích cestujících. Vtipná byla poznámka, že to připomíná transport do koncentračních táborů. Asi po hodině se už ale tramvaje vcelku vyprázdnily, a tak jsme jednu taky vzali útokem. Cestu zpříjemnilo cirkusové vystoupení mírně podnapilého fanouška, který předváděl v tramvaji různá zvířátka, mimo jiné i netopýra , klasika v tramvaji, co si budeme povídat. Mnoho členů odpadlo už za jízdy tramvají, a tak nebylo divu, že po úspěšném doražení do basic kempu se nešlo slavit, jak bylo původním plánem, ale šlo se spát. Nahrálo tomu i velice chladné počasí, které tu noc panovalo. Když jsme se ráno probrali, kemp už byl skoro prázdný. Zůstali jen naši slovenští bratři, Monika, Evita, Evča, Boruska, Mirek, já, Jenda, Kamča, Vlčáci a pár dalších. Všichni jmenovaní ale začali taktéž postupně odjíždět do svých domovů. Já setrval s Jendou až do půl jedné, kdy jsme s jeho kámošem taktéž zvedli kotvy. Dálnice byla krásně průjezdná, takže jsem mohl být doma skoro za hodinu, nebýt ještě jedné rodinné akce, jak již bývá při mých příjezdech z FK akcí zvykem. Takže jsem se dostal domů až tak nějak kolem osmé hodiny večerní.

Návrat domů, musím uznat, byl opravdu krutý. Doslova a do písmene. Kam se jen podívám, nikde nikdo. Všude jen ticho, prázdno. Strávil jsem sice se svojí druhou rodinou, tedy s Vámi, jen nějakých pár dní, ale i za tu poměrně krátkou chvíli si na to člověk tak navykne, že už by se kolikrát domů ani nevracel. Tolik zážitků, zábavy a hlavně přátel jako takových – směs toho všeho dokupy dokáže vytvořit takovou atmosféru, na kterou se po návratu domů jen těžko zapomíná. A myslím, že v tuto chvíli budu mluvit nejen za sebe, když napíšu, že v tu chvíli byla myšlenka „Vrátit čas“ tou nejskloňovanější. V tomto případě si troufám podotknout, že přísloví „Všude dobře, doma nejlépe“, platí s fanklubem v lehce modifikované verzi, a sice „Všude dobře, tak co doma?“. Všechny návraty ze všech akcí byly tak trochu >složité<, ale podle mě se ta složitost stupňuje úměrně s časem. Ne, že bych si to neuvědomil už dávno, ale teď, po této akci, se moje teorie potvrdily na 200%. Můj život bez fanklubu už by nebyl životem. Tohle jsem při vstupu do fanklubu ani v nejmenším případě nepředpokládal. Nepředpokládal jsem, že se členství stane takovou závislostí. Avšak závislostí na lidech ve fanklubu, protože lidé jsou prvky, které tvoří fanklub. Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. My už pak nikdy nejsme stejní. Totéž platí i o mně. Žiju proto, abych mohl být ve fanklubu, jsem ve fanklubu, abych žil. Díky všem, kteří jsou jeho součástí. Závěrem bych samozřejmě poděkoval klukům, vyslovil svůj obdiv nad tím, čeho všeho za dobu od jejich vzniku dosáhli a jakým způsobem to oslavili. Přeji jim, aby jim to hrálo alespoň tak dobře, jako doteď a doufám, že se za 20 let sejdem na další parádní megaakci!