Blog

České hrady 2016 – Kunětická Hora 23.7. očima Janinky Přemýšlím,…

České hrady 2016 – Kunětická Hora 23.7. očima Janinky
Přemýšlím, co mě pudí v mém věku, když už mám odžito na této planetě více než půl století, chovat se jako šílenec. Proč skoro celou noc nespím v obavách, aby klapla návštěva zvukovky, abych podobným šílencům, jako jsem já nezkazila radost? Proč jsem ochotná celou rodinu vzburcovat v šest ráno, abychom vyjeli včas a byli na místě raději o notnou chvíli dřív, než je domluveno s hlavním pořadatelem? Proč vydržím čekat 14 hodin u stage, abych viděla hodinové představení z první lajny?
Ale když nastoupila na pódium kapela Kabát, tak mi bylo rázem jasno. Ta energie, která z nich přímo srší, mě vždycky ohromně nabije, a proto mi stojí za to, jezdit na jejich vystoupení kamkoliv a odstát si X hodin v první lajně.

Ale abych to vzala pěkně od začátku… Po zahájení festivalu Hrady.cz na hradu Točník nevypadá situace nijak příznivě, abychom i na další zastávce festivalu na Kunětické hoře mohli jako fanklub navštívit zvukovou zkoušku kapely Kabát. Nicméně zkouším kontaktovat hlavního organizátora festivalu pana Součka a neuvěřitelné se stává skutkem. Pan Souček potvrzuje naši účast na zvukovce s tím, že máme stát v devět hodin u back stage. Radostná zpráva nás, kteří se chystáme právě na Kunětickou horu, nabíjí nezdolným optimismem.

Ovšem dle mapek mi přijde hodně složité dostat se od parkoviště až k areálu. Abych předešla případným zádrhelům (znám naše rodinné výpravy do neznámých míst, kdy tutově bloudíme a na místo určení se dostáváme s velkým zpožděním), tak s manželem vyrážíme v pátek odpoledne na obhlídku trasy.

K festivalovému parkovišti se dostáváme poměrně snadno v čase, který udávají MAPY.CZ. Také cesta od parkoviště k areálu je jasná, i když poněkud dlouhá (s mým nemocným kolenem mi to trvá téměř 20 minut). Od hlavního vstupu vede ještě cesta úvozem dozadu k back stage. Když tam doklopýtáme, tak se ptám sekuriťáka u vchodu do BS, jestli jsme tam správně, že děláme průzkum na zítra. Sekuriťák odpovídá, že ano, ale že nás tudy zítra rozhodně nepustí, že na Točníku tamtudy taky nikdo z fanklubu nešel. No to se ví, že ve mně hrklo, jako ve starých pendlovkách. Nicméně tvrdím, že s panem Součkem jsem domluvená na zítra na devátou u tohoto vchodu. Navíc mi ještě předtím řekli jiní sekuriťáci u hlavního vchodu, že ta cesta od hlavního vchodu k back stage bude uzavřená. Jenže v tu chvíli mi to nějak úplně nedošlo a pustila jsem to z hlavy.

Teprve, když zalézám do pelechu, abych se na tu sobotu duševně i fyzicky připravila, tak mi to všechno začíná šrotovat hlavou: Jestli ta úvozová cesta bude uzavřená, tak nemáme šanci se k té back stage vůbec dostat, protože druhou stranou, kde je vjezd pro účinkující, je to nejméně pět kiláků. Jestli opravdu máme být u back stage nebo jestli máme čekat u hlavního, jak říkal sekuriťák. Že jsem na kecárnu nedala kontaktní telefon na mojí maličkost, jelikož jsem si neuvědomila, že na některé členy ještě nemám kontakt, a kdyby se něco „vyštěnilo“, tak ani nemám jak jim dát vědět. No zkrátka si říkám (jako vždycky, když něco organizuju), proč jsem se na to nevyprdla a ať si to příště dělá někdo jinej, že já takový nervy nemám zapotřebí. Takže usínám až po půlnoci a ráno jsem už před pátou vzhůru, no to tady bude dlouhý den a já naprosto nevyspalá….

Ráno honem zapínám počítač, abych ještě dala na kecárnu číslo svého mobilu, kdyby náhodou… a burcuju celou rodinu, abychom vyjeli na čas. Ještě nabíráme známé (Krakenova kamaráda Honzíka a jeho maminku Renatu) a pádíme směr Kunětická hora. Všechno jde celkem hladce až do chvíle, kdy už máme na kruhovém objezdu odbočovat směrem k parkovišti pro festival, kde jsme včera hladce projeli. Dnes je tato cesta kvůli velkému festivalovému provozu uzavřená. Ptáme se tedy regulovčíka, jak se dostat k festivalovému parkovišti a ten nás posílá směrem na Pardubice a tam prý je to už značené. Mě polévá studený pot, protože si myslím, že ta objížďka bude špatně značená a že tutově zakufrujeme. Naštěstí se trefujeme na správnou cestu, akorát že to je delší trasa. No snad ne o tolik…

Je to OK a už jsme u cesty, která vede k areálu. K areálu se dostáváme ve značném předstihu, ale ve mně je malá dušička, jestli ta úvozová cestička je otevřená nebo uzavřená. Sláva, je to otevřené a ze mne padá část nervozity. Ještě jde o to, zda se dostaneme do areálu, jak nám slíbil pan Souček. Pomalu se začínáme scházet u začátku festivalového areálu. Přišel Paras se svými přáteli, Palec s kamarádem, Dopster s přítelkyní… Ale schází nám @ndy se svými přáteli a taky Míma, Lucey a Klady se švagrem. Nicméně se přesouváme k back stage, abychom tam byli raději o chvilku dřív. Ještě nás dohání Míma.

V 8,53 hodin pro nás přichází takový černovlasý pán v tmavých brýlích, kterého se ptám, jestli je pan Souček? Načež mi se smíchem říká, že ne (to mu tedy nevěřím) a začíná nás organizovat. Kdo má pásku z předchozího dne stoupá si stranou, a my ostatní jsme opáskováni oproti vstupenkám. Říkám, že nám chybí ještě dvě skupinky, jedna o čtyřech osobách, která bude potřebovat opáskovat a druhá o třech osobách, která má pásky už od pátku. Pán mi povídá, že kdo pozdě chodí…. Už to vzdávám, protože vím, jak to je. Kdo není na místě v dohodnutý čas, tak už se na zvukovku nedostane a je mi to líto. Naštěstí ten pán je velmi laskavý, nechává u sekuriťáka pásky pro @ndyho a jeho skupinku a pokyny aby Lucey a Klady byli také vpuštěni, až přijdou. Slovy Petra Jandy: „To fakt čumím jako blázen“.

Pán nás protahuje přes back stage přímo před pódium. Podle doporučení Míši nechat podepsat novou vlajku hned v zákulisí, neb pak už se ke kapele nedostaneme, už se duchu loučím s tím, že by se nám to povedlo.

Za chvíli doráží i @ndy se svou grupovu, jenom Lucka, Klady a švagr nám chybí. S Andym taháme vlajky a necháváme „nastoupit“ fanklubáky na focení. Pak trpělivě čekáme na kapelu. Mezi tím konečně doráží i naše poslední skupinka, takže na zvukovce je nás asi pětadvacet kusů.

První se na pódiu objevuje Pepa, ale po ostatních není ani vidu ani slechu. Asi v 9,40 hodin konečně doráží i zbytek kapely a jdou na pódium. To je úleva, konečně ze mne opadávají i poslední zbytky stresu a nastupuje pocit radosti i hrdosti, že dobrá věc se podařila a že nejsem tak úplně neschopná.
Muzikanti se připravují na zvukovku, odposlechy, nástroje atd… Pak začínají ladit a zkoušet zvuk a nakonec vystřihnou dvě pecky – Piju já a Banditi di Praga. No bylo to krátké, ale krásné. Tak a teď je před námi fůra hodin čekání na večerní koncert.

Naštěstí Palec volá na Otu, že mu přivezl ještě dárek k narozeninám. Ota se protahuje z back stage a jde k Palcovi a jeho kámošovi. Tak honem využívám situace a prosím Otu, jestli by do back stage nevzal tu novou vlajku a nenechal jí tam podepsat kapelou. Ota ochotně přitakává, tak volám na @ndyho, a Ota nás bere do back stage a podepisuje se jako první. Pak volá i na ostatní, aby se přišli podepsat. Celý proces podepisování dokumentuji nejenom já na svůj fotoaparát, ale i kameraman z TV Prima na kameru. Takže další úkol je splněn. Akorát si uvědomuji, že jsem se nezeptala pana Součka na ty další zvukovky. Ale díky tomu, že ten přechod do areálu byl tak rychlý, vůbec mi to nedocvaklo.

Teď už nás čeká jenom „dlouhá šichta“ na večerní koncert Kabátu. Navzdory předpovědi meteorologů je celý den „Palermo jak na Sicílii“. Střídáme se v hlídání první lajny a hodnotíme vystupující kapely.

První je na pódiu Smrtihlav – mladý kluci, ale naprosto bez energie a tváří se, jako když tam jsou za trest, protože nechtěli jíst zeleninu ve školní jídelně. No nevím, já bych jim dala dvacku na autobus a poslala je domů.

Pak Mňága a Žďorp, proti předchozí kapele vlastně „dědci“, ale ta show, kterou předvádí a jakou energii vyzařují do publika, panečku, kdybych měla klobouk, tak ho smekám až na zem. Já tam v tom šíleném vedru poskakovat deset minut, jako ten jejich zpěvák, tak mám určitě infarkt.

Skyline, taky perfektní vystoupení a rovněž tam doslova „lítali“ po celý stage i po bednách a zpěvák Dan ještě vylezl na konstrukci, ze které zpíval.

Vypsaná fixa, co říct… tady máme obavy po předchozím varování z Točníku. Pouštím dvě děvčata, která tvrdí, že jim jde jen o Vypsanou fixu, na mé místo v první lajně s tím, že to musí udržet a pak mi místo vrátit. Holky se dušují, že jo a jsou nesmírně šťastné. Tak odcházím honem se občerstvit, ale přece jenom mi to nedá a za chvíli se vracím k pódiu. Těch holek je tam už pět a s nimi jedem mladík. Všechny vypadají celkem v poho, jenom jedna je dost „upravená“ a vlaje tam jak třtina větrem klácená. No ty vlny, na které jsme byli upozorněni, probíhají o tři řady dál a první až třetí řady se netýkají, ale… Protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, tak ta zlitá holčina zvrací na našem místě. Budiž řečeno ke chvále jedné z dívek z té skupinky, přináší v lahvi vodu a ty „blitky“ splachuje. No ale stejně je to fujtajblové a tak Lucka běží pro celtu, abychom si měly kde sednout o přestávkách.

Kapely Desmond i Divokej Bill jsou taky úžasné, tady není co dodávat.

A pak… konečně se dočkáváme, po čtrnácti hodinách čekání, zlatého hřebu večera. Na pódium přichází kapela Kabát. A jako vždy je to neskutečné a strhující vystoupení nabité takovou energií, že člověk nechápe, jak je něco takového vůbec možné. Na písničku Žízeň jim ještě přicházejí pomoci se zpěvem dva „Divoký Billové“

Říkám si „Desmondi i Billové“ jsou taky skvělí a energičtí, ale nevím čím to je, Kabát všechny o několik levelů převyšuje. Nevím, zda je to jenom můj subjektivní názor, ale já to tak cítím.