Můj první festival
Mám jet poprvé na letní hudební festival. Na Malé skále, na Benátské noci mají totiž hrát mí oblíbení Kabáti. Trochu se těším, ale hlavně mám strach. Známí, kteří v loni absolvovali trutnovský festival, mě dokonale vystrašili. Předestřeli mi katastrofický scénář, kde téměř přijdeme o život. Hlavně mě varovali před první lajnou. Uvažuji:“Když nepůjdem do první lajny, tak můj devítiletý syn, malý velký fanda Kabátů nic neuvidí a já nejsem Rambo, abych ho mohla vzít na ramena.“
Je sobota ráno 31.7.2010 a my, tj. já, můj manžel fire a syn Kraken, kvůli kterému to vlastně děláme, se chystáme na cestu. Dokonce se nám podařilo vyrazit o 4 minuty dříve, než jsem stanovila. To tedy v naší rodině nebývá zvykem. A tak v 1026 vyrážíme směr Malá Skála-Benátská noc. Cestu dobře známe, pocházíme z Jablonce nad Nisou. Vše probíhalo hladce a patálie začaly až v Malé Skále.
Pro množství aut a stanů není kde zaparkovat. Otáčíme se a vyjíždíme zpět nad Malou Skálu, kde necháváme auto stát na jedné louce. Je to sázka do loterie, jestli ho večer najdeme, ale nedá se nic dělat. Pak opět, teď už po svých, míříme dolů. U pokladny se necháváme opáskovat a hurá do víru hudebního dění.
Naší první starostí je najít stánek fanklubu a oznámit svou přítomnost. Prošli jsme půl areálu a pořád nic. Volám tedy evitě a ta mě naviguje. Sláva, už vidím transparent a známé tváře evitu, Evču, macika a Evu. Zdravíme se s nimi a já okamžitě tahám foťák. Dokumentace musí být.
Sděluji vedení, že žízně z Domousnic měli v plánu vyjet v 11,00 hodin, ale hostinská jim slíbila otevřít hospodu ještě před odjezdem. Tak jsme zkonstatovali, že se ten jejich příjezd asi protáhne.
Postupně se přicházejí pozdravit i další členové fanklubu. Konečně doráží žízně a jen co s námi pozdraví, zabírají strategické místo v občerstvovacím stanu. Ihned věší nad stůl, na konstrukci stanu svou pověstnou vlajku.
Okolo 16,00 hodiny se pomalu scházíme u stolu žízní a domlouváme se, že pokud chceme do první lajny, musíme urvat výhodné pozice nejdéle okolo půl šesté, protože Kabáti hrají od 21,30 h.
V 17,20 vyrážíme ke stage ORESI, kde budou naši „miláčkové“ vystupovat. Daří se a zaujímáme místa v první lajně, i když z pohledu hlediště hodně vpravo. No nevadí, budeme těsně před Otou.
Je šílené vedro a hodiny téměř neubíhají. Zpívá Anna K., která je úžasná. Po těžké nemoci a bez vlasů, ale zpívá báječně. Po ní přichází Jirka Macháček a MIG 21. Taky jsou bezvadní. Po jejich produkci přichází manažerka a oznamuje účast 30.000 lidí. Poté ohlašuje vystoupení Kabátů. Než se tak stane, můžeme se prý jít ještě občerstvit. Ovšem, že se nikdo ani nehne a neustoupí ani o píď z vydobytých pozic.
Naštěstí všichni jsou k sobě ohleduplní, žádná vřava ani tlak, který nás měl rozdrtit o hrazení se nekoná.
Ručička hodin ukazuje půl desáté a naši vytoužení hrdinové přicházejí na scénu. Poprvé vidím kapelu Kabát živě. Je to úžasné, báječné a strhující vystoupení. Ve snaze udělat co nejlepší fotky, se mi daří každou druhou rozmazat. Snad se z toho něco vybere. Zpívám s kapelou a doufám, že mě nikdo neslyší. Můj absolutní hudební hluch mi nedovolí zpívat alespoň tak, jako většině lidí. Jak říká můj manžel: „Když zazpíváš do horké vody, tak by z toho mohla bejt docela dobrá hovězí polívka.“
Uteklo to jako voda a je tu poslední píseň – Moderní děvče. A najednou je konec. Ale stálo to za to!
Vydáváme se k macikovu autu, kde máme věci a hlavně mikiny. Znatelně se ochladilo a nám je docela zima. Jenže macik s evitou nejdou a nejdou. Kde se asi zasekli?
Už je vidím přicházet. Bereme si věci z auta a chceme se rozloučit. Evita nás zarazí a povídá: „Počkejte, dojednali jsme improvizovanou schůzku s kapelou. Asi tak za půl hodiny.“
Běžím honem na TOIKU, abych to stihla. Potom se skupinka fanklubáků vydává směrem k backstage.
U vchodu trpělivě čekáme, až nás někdo z kapely vyzvedne. Čas běží a nic se neděje. Někteří už jsou nervózní, nejhůře to snáší Kraken. Macik a evita se vydávají zjistit, jak to vypadá. Sekuriťákovi u vchodu se moc nezamlouváme. Fire odchází – je mu zima a jde se podívat, zda najde auto na stejném místě. Je 0,30 hodin a my ostatní stále čekáme. Pak přichází macik s tím, že mi dá alespoň podepsat podpiskarty. Nu což, schůzka se sice nekoná, ale budeme mít podpisy. Však se uvidíme s kapelou za čtrnáct dní v Těrchové.
Najednou nevěřím svým očím, přichází evita s Tomášem. Můžem prý dovnitř, ale jen ti, co se s kapelou ještě neviděli. To je Eva, Kraken a já. Ostatní mají smůlu a odcházejí. Sekuriťák po nás loupe očima a cedí skrz zuby: „Aspoň si schovejte ty oranžový pásky!“
Tak se konečně setkáváme s muzikanty, ale jenom s Tomášem, s Milanem a s Hurvajzem. Bohužel Pepa už odjel a Ota je neznámo kde. Představuji se Milanovi a Tomášovi a prosím je, jestli se s námi vyfotografují. Jsou velmi ochotní a přes pokročilý čas se s námi fotí. Nakonec mezi nás přišel i Hurvajz, kupodivu se se mnou baví a taky se s námi ochotně fotí.
Ještě krátký pokec, loučíme se a odcházíme. Bylo to neskutečné.
No Comments