Blog

Nápad nebo šílenství…?

„Chce to nějaký nápad s velkým N“, shodly jsme se s evitou. Tím Nápadem byl samozřejmě myšlen dárek pro Milana Špalka k jeho 45. narozeninám, které slavil 10. prosince 2011.

Asi v polovině července 2011 mě sice něco napadlo, ale považovala jsem to za holý nesmysl a několik dní se odhodlávala to napsat evitě. Nakonec jsem si řekla: „Proč to nezkusit, maximálně mě pošle do háje“. A tak jsem evitě napsala, že by bylo docela vtipné nahrát pro Milana písničku. Text a hudbu by složili členové fanklubu a potom by i písničku nahráli a nazpívali.

Čekala jsem odpověď ve stylu: „No ty ses úplně zbláznila, měla by ses nechat vyšetřit u Chocholouška“. S malou dušičkou jsem potom otevírala e-mail s odpovědí. Kulila jsem oči, když jsem se dočetla, že to není špatný nápad a jestli do toho teda půjdem se vším všudy.

Z mé strany jsem v tom neviděla problém, i když jsem si vůbec nedovedla představit, že by se tenhle šílený nápad dal dotáhnout do úspěšného konce.

Naštěstí koncem července organizoval FanKlub Kabát pokus o zápis do české knihy rekordů v hornickém muzeu v ostravském Landek parku. Tam se dostavil i náš člen Momin (Roman Stuchlík), kterého jsme hned zasvětily do tohohle plánu s otázkou, jestli na něco hraje a popřípadě neví o nějaké kapele. K naší velké radosti nám sdělil, že je zpěvákem v krnovské kapele Contract. A tak to vlastně začalo nabírat na obrátkách.

Mým prvním úkolem bylo spojit se s vhodným nahrávacín studiem a zjistit podmínky. Uvažovali jsme sice i o studiu SONO v Nouzově, kde vzniká většina kabátích desek, ale nezdálo se nám to ideální. Nevěřili jsme, že by se nám to nahrávání podařilo utajit před oslavencem. Navíc mě něco pořád táhlo do Propasti. To „něco“ bylo spojení s místem, kde vznikla kultovní deska Má jí motorovou. Studio Propast Petra Jandy. Napsala jsem tam, že jsme FanKlub Kabát a že bychom rádi nahráli písničku pro Milana Špalka z Kabátu k jeho 45. narozeninám. Zírala jsem naprosto nevěřícně, když mi přišla odpověď od samotného Petra Jandy, že jó, že Kabáty má rád a Milan píše skvělé texty. Ještě jsme se dohodli, že bude naším poradcem a pomůže nám vybrat nejlepší text a hudbu a dokonce nazpívá kousek textu.

Naše pocity se daly shrnout do dvou slov. Bezbřehá euforie. Prvotní představa byla taková, že se vyhlásí soutěž o narozeninový text a Petr vybere ten nejlepší. Pak ti, kdo rozumí muzice, zkusí složit nějakou hudbu. A až budeme mít po kupě text a muziku, tak se zájemci o zpěv naučí slova a ti, co hrají na nějaký hudební nástroj, natrénují muziku a nastoupíme do studia. Dnes už vím, jak naivní byla má představa.

Bohužel se nám zpozdilo vyhlášení soutěže o text, které bylo vloženo do novinek místo ke konci srpna až 7. září 2011. To ovšem dost zkrátilo lhůtu pro napsání textu, který měl být odevzdán do čtvrtka 15. září. Nakonec jsme lhůtu prodloužili až do pondělního rána 19. 9. 2011. Stejně přišel pouze jeden jediný text, který byl spíše básničkou.

Abychom vyhověli naléhání kapely i Petra, poslali jsme jim ke konzultaci některé texty ze soutěže Špalkiáda. Ovšem tyto texty, byť kvalitní, se ukázaly pro zhudebnění zcela nepoužitelné. Čas pádil jako zběsilý a my pořád neměli použitelný text. Zkoušela jsem to také, ale předělávky nebraly konce a tak mi nezbylo než vyzvat Dana Fialu a přesvědčit ho, aby se do toho pustil on.

Ještě horší to bylo s muzikou. Petr Janda mě upozornil, že si máme dát pozor, aby kapela, která nám bude nahrávat hudbu, nebyla moc drahá. Na to jsem mu odpověděla, že kapela k nahrávání bude složena ze členů fanklubu. To jsem ovšem neměla dělat.

Z Petrova mailu jsem byla paf: „…no to čumím jako blázen“ stálo tam napsáno. „Víte vůbec, co to znamená nahrát hudbu? To musíte mít kapelu, která je zvyklá nahrávat ve studiu. Jinak si vemte dovolenou a spoustu peněz, protože nic nenahrajeme“.

No srdce jsem měla až v krku a začala pohřbívat svůj nápad. Po tomto sdělení mi přišlo na mysl, že tohle je definitivně konečná a Petr Janda se s námi už nebude bavit. Okamžitě jsem přeposlala zprávu evitě, která mě naštěstí uklidnila a odkázala na Momina a jeho kapelu.

Po konzultaci s Romanem Stuchlíkem mi spadl kámen ze srdce, protože Contract zkušenosti s nahráváním ve studiu má a rád se ujme i složení hudby.

Tahle zpráva ovšem vzbudila nelibost u některých členů fanklubu, kteří nabyli přesvědčení, že projekt je plánován jen pro úzkou skupinku lidí. Ovšem, že to nebyla pravda! Jen jsme chtěli, aby všechno klapalo a drželi se doporučení Petra Jandy, který má zkušenosti. Je jasné, že jsme byli vděčni, že je naším poradcem a vážíme si toho. Mohl nás klidně poslat k šípku.

A začaly tlaky… Dan pořád nebyl spokojen s textem, který napsal, ale Petr Janda a kapela na mě tlačili, aby už měli v ruce text. A další a další věci, které bylo třeba zařídit a zorganizovat. Řeknu vám, že být tím mezičlánkem je někdy o nervy. Byly i chvíle, kdy jsem si říkala: „Proboha, proč jsem do toho lezla. Že jsem se na to nevysr…. a nelehla si raději k televizi“.

Nakonec se Danovi podařilo dokončit text. Po návrzích Petra ho ještě upravil a kapela mohla začít s muzikou. Jenže byl konec září a já si říkala, že to se prostě nemůže stihnout. Studio bylo zamluvené na 5. listopadu. Byla to jediná sobota až do půli prosince, kdy Olympic neměl koncert a Petr se mohl věnovat nám. Sobotu jsme volili kvůli zpěvákům z řad fanklubu, aby si nemuseli brát dovolenou.

Contract se ale „pochlapil“ a tu muziku sfoukli docela brzo, asi za týden a něco. A po drobných připomínkách ze strany Petra Jandy ji začali pilně trénovat.

Na konci září přišla další výzva pro ty, kteří se cítí na to, aby nazpívali kousek písničky. Taky pro fotoreportéry a filmaře. Upřímně řečeno, čekali jsme větší zájem a báli se, že budeme muset zájemce odmítat. Je to přeci jedinečná možnost podívat se do nahrávacího studia a na vlastní kůži si zkusit zpívat na mikrofon se sluchátky na uších.

Proto jsme 19. října opět v novinkách apelovali na zájemce o zpěv, aby neváhali a přihlásili se na nahrávání. Nakonec jsme měli šestadvacet přihlášených. Naneštěstí se museli někteří z rodinných či pracovních důvodů omluvit. Těsně před nahrávacím termínem to byla i Liana, kterou povolal šéf do práce na celý víkend a také Pazdo, kterému onemocněl tatínek a tím pádem neměl, kdo by ho dovezl. Dále Palec a Anežka „Stoonožka“ Kreibichová, kterým to znemožnily rodinné záležitosti.

Zájemcům jsme postupně rozesílali nahrávku s textem, aby si to mohli natrénovat. Z technických, časových a finančních důvodů jsme nakonec upustili od zkoušky, kterou jsme původně plánovali ke konci října v domovské zkušebně kapely Contract v Krnově.

Ještě jedna věc mi ležela na srdci. A to, že jsem vlastně vyřizovala všechny věci s Petrem Jandou pouze přes e-mail, ale osobně jsem se s ním nesetkala. Pořád mi vrtalo hlavou, jak to zařídit, abych se s ním mohla setkat ještě před nástupem do studia. Chtěla jsem se ujistit, že s námi opravdu počítá. A podařilo se. Týden před samotnou akcí hrál Olympic nedaleko našeho bydliště a já s celou rodinou vyrazila na koncert. Mailem jsem dohodla s Petrem setkání po koncertě.

Jenže následovala ještě autogramiáda a já se nestačila divit. Takový zájem o podpisy a společné fotky s Petrem, zejména od mladých holek, to jsem fakt nečekala. Můj manžel mi před koncertem říkal, že Petr bude čekat, že to studio s ním přijde domlouvat nějaká „šťabajzna“ a až uvidí takovou bábu, tak se lekne. Když jsem viděla ty holky, tak jsem dávala v duchu manželovi za pravdu.

Nicméně potom mě Petr pozval do šatny a domluvili jsme se, že s námi počítá a bude chvíli i ve studiu. Bohužel ne celý den, protože má i jiné povinnosti. Dal mi taky svoji vizitku pro případ, že by se někdo ztratil a nemohl najít cestu do Propasti.

A k tomu ještě taková perlička. Když jsem potom odcházela ze šatny muzikantů, přitočila se ke mně paní, která stála během koncertu vedle mě a povídá: „Tak copak Vám Petr Janda říkal?“ Na to jsem jí odvětila, že k němu jedeme příští týden nahrávat a potřebovali jsme domluvit nějaké věci. No milá paní si asi myslela, že si z ní dělám blázny a nevěřícně kroutila hlavou.

Konečně jsem mohla začít koordinovat svoz zpěváků do studia. Kapela pojede spolu, my z okolí Hradce Králové, tj. já, Míma a Kraken pojedeme se Zbyňďou. Ze severu vyráží evita, která naloží Mácu a Evču. Čumák vezme dceru Báru, Ivana Škráška a posádku doplní o Lukyho, který přijede z Rakovníka a Jakuba Zabáka. Ten je sice z Olomouce, ale v tuto dobu se vyskytuje v Jablonci nad Nisou. Tudíž přijede z Jablonce do Prahy autobusem a dál pojede právě s čumákem. Olga „Liška“ Jarošová musela zvládnout cestu od Zlína sama a taky Dan z Polné jel nevytížený.

V očekávání věcí příštích se naše posádka přiblížila ke studiu Propast. Tady už čekala kapela Contract v plné parádě a taky Liška, která si tedy pospíšila. Okukovali jsme komplex budov studia a obytné části a netrpělivě vyhlíželi ostatní. Taky Petra Jandu, aby nám řekl co a jak.

V tom ke studiu přijelo nám neznámé auto a nějaký pán začal nosit dovnitř věci. Nedalo mi to a šla jsem za ním s tím, že jsme fanklub kabát a máme tam dnes nahrávat. Z pána se vyklubal zvukař a řekl, že ví a za chvíli můžeme jít dovnitř. Petr prý přijde později.

Pak zvukař Péťa dal povel a kapela začala nosit nádobíčko dovnitř. Nejprve šly do nahrávací kabiny bubny, jak bývá dobrým zvykem. No a my, kteří jsme nenosili nástroje, jsme se začali rozhlížet po studiu.
Najednou dovnitř vešel Petr Janda, zkontrolovat, jestli jsme už dorazili. Omluvil se, že teď musí jít na výlov rybníčku Propast (zřejmě se tam od dob, kdy tam nahrávali Kabáti a ten „rybníček vylovili“, zas už nějaké ryby rozmnožily), ale přijde za námi později.

A už se nám začali sjíždět i ostatní posádky. Šli jsme se s nimi přivítat a vedli je do studia. Kapela se připravovala na nahrávání jednotlivých nástrojů. My ostatní jsme střídavě sledovali dění přímo ve studiu a chvílemi jsme se uvelebili v takovém malém baru, který nám Petr ukázal, jako místo k odpočinku.

Nahrávání nástrojů trvalo poměrně dlouho, proto jsme my ostatní toho využili a dost jsme si poklábosili. Na chvíli se z nahrávání „ulil“ i Momin, aby nám přiblížil, jak se to vyvíjí. Trochu zhatil mé představy o nazpívání textu, kdy já jsem si představovala, že jednotlivé sloky rozdělíme mezi přítomné zpěváky a refrén nazpívají všichni společně. Ale to by trvalo moc dlouho, než by se všichni vystřídali a hlavně trefili zpěvem do hudby. Takže hlavní část nazpívá Momin, jako skoro profesionální zpěvák, který to má navíc s kapelou natrénované. Ostatní nazpívají refrén.

Jelikož se stále ještě nahrávali nástroje, rozhodli jsme se my nevytížení, že si zatím skočíme na oběd. Místní hospoda je prý zavřená, ale Petr nám doporučil hospodu Na Marjánce, která je sice asi 5 km odsud, ale dobře tam vaří.

V té vyhlášené hospodě bylo teda celkem narváno, ale nakonec se nám podařilo získat místa. Museli jsme se rozdělit na dvě skupinky, ale slušně jsme se najedli. Po návratu nám kapela sdělila, že se na ně přišel podívat Petr Janda a dokonce tam s nimi nějakou dobu pobyl.

Bylo okolo 16,00 hodin a konečně přišly na řadu sbory. Po skupinkách se střídali u mikrofonu a já začala mít pocit, že to přeci jen někam vede. S napětím jsme sledovali dokončování nahrávky a fotili ostošest.

Poslední skupinka s vítězným gestem čumáka vylezla z nahrávací kabiny. Zaplať Pán Bůh – finito, zbytek už záleží na zvukaři. Tak až to trochu připraví, tak nás i Petra Jandu zavolá k poslechu té nahrávky.

My jsme zatím vylákali Petra, aby se s námi šel vyfotografovat před studio. No samo, že to vypadalo zase skoro jako na Oscarech. Nejprve společná fotka a pak téměř každý využil příležitosti vyfotografovat se přímo s Petrem. Máca měl ještě přání vyfotit se u cedule Recording Studios Propast.

No a pak už jsme se vrátili do studia k poslechu té naší nahrávky. Petr se postavil do kouta s tím, že v tomto místě je nejlepší poslech. I my všichni jsme poslouchali, ani jsme nedutali. Znělo to mnohem lépe, než jsem čekala. Teda klobouk dolů.

Překvapeně jsem si uvědomila, že se splnil jeden můj velmi bláznivý sen a měla radost, že to nejhorší už je za námi. Písnička je natočená a teď už se nemůže nic stát. Prostě až ji zvukař převede do finální podoby, tak ji vypálíme na cédéčko a předáme Milanovi. Jak bláhový člověk někdy je.

Petr Janda ještě na závěr slíbil, že zkusí vymyslet nějaké sólo na kytaru a zvukař Péťa ho tam „přišoupne“. Také slíbil nahrát zdravici pro Milana.

Poděkovali jsme Petrovi za jeho vstřícnost a rozloučili se s ním i se studiem. Jelikož jsme museli vstřebat dojmy, rozhodli jsme se ještě jednou navštívit hospodu Na Marjánce. Tam byl ovšem takový nátřesk, že jsme byli nuceni vyhledat jiné restaurační zařízení, kde jsme rozebírali celodenní zážitky. Jelikož tma padla už dávno, jednotlivé posádky se postupně vydávaly na cestu ke svým domovům.

Nastal čas čekání na finální podobu nahrávky, která měla přijít. Nám se zdálo, že to trvá dost dlouho, ale mezi tím nastaly další povinnosti spojené s vypálením naší pecky na CD. Dan byl pověřen vytvořením grafického návrhu obálky. Když jsme to zkonzultovali a schválili, bylo potřeba napsat poděkování na booklet, kteréžto činnosti jsem se ujala já. Po té Dan přišel s nápadem, že by bylo nejlepší, kdyby obaly vytiskla profesionální firma. Sehnala jsem chráněnou dílnu ve Dvoře Králové, která nabídla příznivou cenu.

Konečně přišla i finální podoba nahrávky ze studia Propast. Přišly dvě možné verze, ta první byla čistě výtvorem fanklubu a ve druhé, zkrácené verzi, kde byl vypuštěn refrén mezi první a druhou slokou a refrén po poslední sloce byl zkrácen a doplněn o to úžasné kytarové sólo Petra Jandy. Jistě uhodnete, pro kterou verzi jsme se rozhodli.

Ale to stále ještě nebyl konec. Bylo potřeba přeposlat zdravice i od ostatních a protože jsme si na to nevzpomněli ve studiu, nahrávali jsme je přes telefon. Tady vyvstaly problémy se stažením do počítače. No prostě se mi zdálo, že to nikdy neskončí.

Teď už naprosto chápu Milana, když jsme byli 5. prosince 2010 ve studiu Nouzov při dokončování „banditů“. Bylo to těsně před vydáním CD a já, v domnění, že už je vše hotové, jsem nechápala Milana, který pořád pobíhal nahoru a dolů a neustále něco řešil. Milane, promiň…

Dalším problémem k řešení bylo stanovení termínu předání nahrávky. Všichni byli natěšení, ale bylo jasné, že v narozeninovém termínu to nevyjde a v době vánočních svátků to není vhodné. Požádali jsme tedy Milana, aby vybral termín sám. Ten bez váhání navrhl 5. nebo 6. leden 2012. Z tohohle termínu, naštěstí pro mě, nakonec taky sešlo. My totiž máme u nás ve vsi vždy první sobotu po Novém roce hasičský bál. A já jako nová starostka sboru jsem měla na hrbu organizační povinnosti. A tak jsem uvítala, že to všichni respektovali včetně Milana.

Definitivní termín předání našeho dárku jsme nakonec dohodli na sobotu 28. ledna 2012 s tím, že místo setkání si Milan vybere sám, ať už to bude kdekoli, hlavně ať už to proběhne. V únoru se totiž Špalkovi chystali opět do Španělska. A jelikož se Milanovi nechtělo dělat v sobotu večer rozruch v nějakém teplickém lokále, rozhodl se nás vytáhnout ještě o pětadvacet kiláků nad Teplice. A to přímo na Moldavu.

Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme se tam začali „srážet“ a netrpělivě čekali na hlavního hosta. Asi po šesté hodině dorazil Milan s manželkou Pavlou. Chvíli jsme jen tak nezávazně kecali a pak jsme dali pokyn hostinskému, aby pustil nahrané CD. S napětím jsme sledovali, jak se Milan bude tvářit. Kvalita zvuku z přehrávače nebyla sice špičková, ale Milan pozorně poslouchal a celou dobu si trochu nervozně mnul prsty na rukou. A když se ozvaly ty zdravice, zejména ta poslední od Petra Jandy, tak byl očividně zaskočen a zřejmě i mile překvapen. Z jeho výrazu zn.pokerface se totiž nedalo moc vyčíst. Jeho žena potvrdila, že z něj žádné emoce nevyrazíme, ale že je rád.

Poté jsme mu předali CD s nahrávkou. Milan tento náš počin ocenil, poděkoval a řekl, že si umí představit, kolik to dalo práce. A já jsem s úlevou řekla Danovi: „To jsem ráda, že už je to z baráku“.

Tenhle článek je sice dlouhej jako tejden bez peněz, ale je v něm popsáno půl roku života. Tak dlouhá byla cesta od prvotního nápadu až po předání dárku oslavenci. A čítal krom jiného i vyřízení na čtyři stovky e-mailů.

Janinka